Stane se z Česka evropský Kuvajt?

Prognózy překotného vývoje elektromobility sice bývají asi tak přesné jako dlouhodobá předpověď počasí, nicméně nelze popřít, že jde o celosvětový trend, který si dříve nebo později najde cestu k běžnému spotřebiteli. Cesta to však bude ještě dlouhá. Pravda, v prvním čtvrtletí letošního roku v Evropě vyskočil meziroční prodej elektromobilů o 37,6 %, ani tak však podíl na celkovém množství nově registrovaných vozidel nepřelezl 1 %.

Nutno také dodat, že zatímco elektromobilní trh v Německu, Francii, Norsku či Nizozemsku se alespoň pozvolna probouzí, v Česku zatím setrvává v hlubokém spánku, až kómatu. Podle údajů Asociace elektromobilového průmyslu a Svazu dovozců automobilů se horko těžko blížíme hranici 3000 registrovaných elektrických vozidel a každý rok jich přibývá jen v řádu stovek. Studie společnosti Roland Berger přitom ještě před třemi lety tvrdila, že do roku 2030 bude jezdit po českých silnicích přibližně čtvrt milionu elektromobilů. A příští rok bude zaručeně stoletá zima...

Problém spočívá pochopitelně v tom, že s elektromobily je to zatím podobné jako s obnovitelnými zdroji energie: je snazší o nich hezky hovořit, než je masově rozšířit. Technické a energetické řešení má zatím k dokonalosti daleko, a proto poměr cena/výkon bez dotací nebo jiné formy podpory zatím nemůže konkurovat tradičnímu modelu. To však může být jen otázkou času – a až ten čas nastane, právě v Česku se mohou dít věci...

O obřích zásobách lithia u Cínovce se toho napsalo již hodně. Tento kov je pro současnou civilizaci čím dál tím důležitější – používá se, jak známo, do baterií mobilních telefonů, notebooků, ale také právě do elektromobilů. Není proto divu, že když výsledky průzkumných vrtů na začátku letošního roku předčily původní očekávání o krušnohorském ložisku, akcie potenciálního australského těžaře vylétly na desetinásobek.

V případě elektromobilů však nejde pouze o klíčový materiál na samotnou výrobu baterií, ale také o dostatek vhodné „potravy“, tj. elektřiny. O tom už se tolik nepíše. Vezmeme-li přitom v úvahu průměrnou spotřebu uváděnou výrobci (cca 250 Wh/km) a průměrný roční nájezd 14 000 km, vyjde nám, že průměrný elektromobil ročně spotřebuje 3,5 MWh, což už se blíží roční spotřebě jedné domácnosti. Pokud by se tedy naplnila vize společnosti Roland Berger, už v roce 2030 budeme jen pro elektromobily potřebovat 875 GWh. Kdybychom po vzoru Norska chtěli třeba do roku 2050 nahradit všechna osobní vozidla elektromobily (v současnosti jich je v ČR něco přes 5 milionů), dostáváme se už na gigantickou roční spotřebu téměř 20 TWh. A to jsme vzali v úvahu pouze osobní vozidla.

Na tomto místě je vhodné dodat, že pokud nechceme sedat do auta výhradně za silného větru či jasné oblohy, bavíme se o stabilních dodávkách elektrické energie. A právě v tomto ohledu Česká republika zatím rozhodně má co nabídnout. Hnědouhelné elektrárny vloni vyrobily 36,2 TWh a jaderné elektrárny 24,1 TWh brutto elektřiny. Především díky těmto zdrojům je naše země zatím energeticky soběstačná a udržuje si pozici dlouhodobého čistého vývozce. Zároveň je zřejmé, že z hlediska „paliva“ je na rozvoj elektromobility perfektně připravena.

S trochou nadsázky se tak dá říct, že souběžně s pozvolným přechodem z „doby ropné“ do „doby elektrické“ by se v Česku mohl zrodit jakýsi evropský Kuvajt. Díky elektromobilitě se totiž stabilní elektřina nejspíš časem promění v novodobý ekvivalent ropy. Otázkou jen zůstává, jak s touto prognózou zamává postupné odstavování uhelných elektráren a nejistota nad rozvojem těch jaderných.