Europoslanci budou mít v zimě zmačkané košile, v Belgii nepůjdou žehličky

I když je jasno, slunce svítí jen pár hodin. A když se k tomu přidá námraza, mohou si dát solární elektrárny padla. V mrazech nebo při silném větru nad 15 m/s se zastaví i větrné elektrárny. Přitom právě v zimě je spotřeba nejvyšší z celého roku. Možná by bylo na čase – podobně jako ekologové vzývají „biodiverzitu“ – začít diskutovat o analogickém termínu: energodiverzitě. Bez ní totiž nelze zajistit ani energetickou bezpečnost. Ostatně možná se o tom brzy na vlastní husí kůži přesvědčí Belgičané.

Globální oteplování, skleníkové plyny, fosilní paliva, alternativní zdroje energie... To jsou termíny, jejichž denní dávky přesahují únosnou míru a veřejnost začíná být – stejně jako při nadměrném užívání léků – otrávena jejich vedlejšími účinky. V debatách o ochraně životního prostředí se však ztrácejí dvě zásadní skutečnosti: 1) existuje přímá úměra mezi spotřebou energie a životní úrovní, 2) žádný ze způsobů výroby energie není „ekologicky nevinný“.

Tyhle věty, jakkoli zní ryze aktuálně, jsou staré již téměř dvacet let. Jejich autorem je geolog a geochemik Petr Jakeš, který asi jako první u nás použil termín „energodiverzita“ – systém založený na klasických i alternativních (obnovitelných) zdrojích energie. Takových, které dle geografických a klimatických podmínek daného území zajistí vysokou efektivitu a nízkou zranitelnost vzájemně propojeného celku – výrobců, distributorů a spotřebitelů elektřiny.

Energetická diverzita je na rozdíl od té biologické nebo ekonomické daleko regulovatelnější a predikovatelnější. Známe základní konstanty (kapacita výroby a přenosu vs. spotřebitelská poptávka) a k tomu jednu zásadní proměnnou – klima a na něm závislé počasí. Odhlédněme teď od toho, do jaké míry a čím jej skutečně ovlivňuje člověk nebo přírodní fenomény člověka přesahující. Změny se zkrátka dějí, ale reagovat na ně plošným zákazem určitých typů elektráren, ať již z důvodu ekologického nebo bezpečnostního, je vylévání vaničky nejen s dítětem, ale i jeho parníčkem a gumovou kačenkou.

Sluneční a větrné elektrárny jako takové nikdo nezatracuje, na druhou stranu však existují zástupy nesmiřitelných, kteří z nich vytvořili novodobé „zlaté tele“. Ony by jím asi mohly i být, kdyby uměly vyrábět energii do zásoby. Jenomže spolehlivá ani levná akumulační zařízení (zatím) neexistují, třebaže jejich vynalezení bylo předvídáno již před mnoha desetiletími. Přesto se ekologistické neustále rvou o to, aby se všechny „nevhodné zdroje“ (uhlí, ropa a plyn, ale i emisně prakticky neškodné jádro) ocitly na pranýři a následně na smetišti dějin. Očividně se jim to daří – ale také to již nese své trpké ovoce.

Víc než belgické pralinky bude možná brzy světově proslulejší „belgický průšvih“, plynoucí z ochuzení tamní energetické diverzity. Tak nepromyšleně radikálního, jako kdybyste z biologicky diverzifikovaného prostředí vyhladili ne jeden druh či rod, nýbrž celou čeleď. V roce 2016 odstavila Belgie slavnostně (!) svou poslední uhelnou elektrárnu, spoléhaje se na to, že má ve stabilní záloze dvě elektrárny jaderné. Letos ale začala s plánovanou údržbou tří reaktorů v Doelu a do toho musela kvůli špatnému stavu neplánovaně odstavit další tři reaktory v Tihange, čímž přišla o celou polovinu svého výkonu. Běžných spotřebitelů se tato situace zatím nedotýká, ale pokud by měly teploty spadnout hlouběji pod bod mrazu, Houston, totiž Brusel bude mít problém. K jeho řešení už má vláda připraveny direktivně nařizované úspory, které zahrnují zhasínání pouličního osvětlení, značné omezení vlakových spojů, vypínání dodávek proudu nebo (beze vší legrace) zákazy používání některých domácích spotřebičů, například žehliček.

Aby se takovým absurdním, ale zároveň nebezpečným situacím do budoucna zabránilo, rozjela Belgie ve spolupráci s Německem (největším exportérem elektřiny na světě) letos na podzim grandiózní „záchranný“ projekt spočívající ve vybudování podzemního kabelového vedení s kapacitou 1000 megawattů. To má do konce roku 2020 začít dodávat do energeticky slabé Belgie proud z Německa. Kouzelné je, že tato elektřina bude pocházet z německých uhelných elektráren! Nedořešenou otázkou zůstává, co bude potom, až i Německo uhlí definitivně opustí. Belgie je již sice domluvena předběžně s Francií na dodávkách v případě nouze, jenomže to závisí na tom, zda Francie bude mít v dané chvíli dostatek energie sama pro sebe.

Přeshraniční distribuce elektrické energie je v dnešní propojené Evropě naprosto normální a fyzikálně zcela přirozená věc. Ovšem dá se na ni spolehnout jen za předpokladu, že je „z čeho brát“. V případě náhle zvýšené spotřeby v jedné zemi a nedostatku výrobních kapacit v zemi druhé se může velmi dobře stát to, k čemu došlo loni na Balkáně. V pondělí 9. ledna 2017 požádalo Bulharsko potýkající se se špatným počasím a zvýšenou spotřebou energie sousední Rumunsko o mimořádnou dodávku elektřiny. To ale nemělo šanci žádosti vyhovět, neboť se ve stejné době samo pohybovalo na hranici svých energetických možností. Obě země se tehdy téměř zázrakem vyhnuly blackoutu.

O riziku blackoutu se dnes u nás hovoří stejným tónem jako třeba o epidemii dýmějového moru či lepry, ovšem jeho pravděpodobnost se zvyšuje, a to právě kvůli řídnoucí energodiverzitě. Poslední blackoutové události zapříčiněné náhle zvýšenou spotřebou energie a zároveň výpadkem některých významných zdrojů se odehrály před třemi lety například v americkém Washingtonu nebo v evropském Nizozemsku. V předchozím desetiletí postihly i skandinávské země nebo Itálii. Zajištění energetické bezpečnosti tehdy selhalo sice jen nakrátko, zato ale na plné čáře.

Úlohu energetiky v rámci ekonomické bezpečnosti státu výstižně shrnul na nedávné 14. pražské bezpečností konferenci (s podtitulem Česko a Evropa 100+) její hlavní host, generál a bývalý předseda vojenského výboru NATO Petr Pavel: „Uvažujeme-li v rámci dalšího rozvoje energetické báze v České republice o případném uzavírání některých zdrojů, měli bychom mít stále na paměti, že v případě krize se energetická potřeba všech našich partnerů bude orientovat především na domácí spotřebu.“ K tomu se sluší dodat snad jen to, že autora určitě nelze podezřívat z jakéhokoli napojení na „fosilní dinosaury“...

Když už je řeč o dinosaurech a když už jsme v úvodu přirovnali biodiverzitu k energetické diverzitě – ano, dinosauři jako takoví sice vymřeli, ale jejich „tělní plán“ přežil a přetransformoval se do podoby ptáků. Biodiverzita totiž nezná pojem „zastaralý“ ve smyslu zbytečný a zavrženíhodný. Naopak v ní funguje spousta prastarých reliktů, které se přizpůsobily změněným podmínkám a zároveň stále hrají významnou roli v celém ekosystému. A stejně by to mělo fungovat i v energetice.