20. 12. 2018
Jaká bude letošní zima? To s jistotou neví nikdo. Loni Evropu neočekávaně sevřel mrazivý krunýř, letos se předpovídá zima teplotně mírná, ale s velkými srážkami a silným větrem. Jaká bude letošní zima z pohledu energetiky, je však jasné – bude závislá na stabilních zdrojích.
I když je jasno, slunce svítí jen pár hodin. A když se k tomu přidá
námraza, mohou si dát solární elektrárny padla. V mrazech nebo při
silném větru nad 15 m/s se zastaví i větrné elektrárny. Přitom právě v
zimě je spotřeba nejvyšší z celého roku. Možná by bylo na čase – podobně
jako ekologové vzývají „biodiverzitu“ – začít diskutovat o analogickém
termínu: energodiverzitě. Bez ní totiž nelze zajistit ani energetickou
bezpečnost. Ostatně možná se o tom brzy na vlastní husí kůži přesvědčí
Belgičané.
Globální oteplování, skleníkové plyny, fosilní paliva, alternativní
zdroje energie... To jsou termíny, jejichž denní dávky přesahují únosnou
míru a veřejnost začíná být – stejně jako při nadměrném užívání léků –
otrávena jejich vedlejšími účinky. V debatách o ochraně životního
prostředí se však ztrácejí dvě zásadní skutečnosti: 1) existuje přímá
úměra mezi spotřebou energie a životní úrovní, 2) žádný ze způsobů
výroby energie není „ekologicky nevinný“.
Tyhle věty, jakkoli zní ryze aktuálně, jsou staré již téměř dvacet
let. Jejich autorem je geolog a geochemik Petr Jakeš, který asi jako
první u nás použil termín „energodiverzita“ – systém založený na
klasických i alternativních (obnovitelných) zdrojích energie. Takových,
které dle geografických a klimatických podmínek daného území zajistí
vysokou efektivitu a nízkou zranitelnost vzájemně propojeného celku –
výrobců, distributorů a spotřebitelů elektřiny.
Energetická diverzita je na rozdíl od té biologické nebo ekonomické
daleko regulovatelnější a predikovatelnější. Známe základní konstanty
(kapacita výroby a přenosu vs. spotřebitelská poptávka) a k tomu jednu
zásadní proměnnou – klima a na něm závislé počasí. Odhlédněme teď od
toho, do jaké míry a čím jej skutečně ovlivňuje člověk nebo přírodní
fenomény člověka přesahující. Změny se zkrátka dějí, ale reagovat na ně
plošným zákazem určitých typů elektráren, ať již z důvodu ekologického
nebo bezpečnostního, je vylévání vaničky nejen s dítětem, ale i jeho
parníčkem a gumovou kačenkou.
Sluneční a větrné elektrárny jako takové nikdo nezatracuje, na druhou
stranu však existují zástupy nesmiřitelných, kteří z nich vytvořili
novodobé „zlaté tele“. Ony by jím asi mohly i být, kdyby uměly vyrábět
energii do zásoby. Jenomže spolehlivá ani levná akumulační zařízení
(zatím) neexistují, třebaže jejich vynalezení bylo předvídáno již před
mnoha desetiletími. Přesto se ekologistické neustále rvou o to, aby se
všechny „nevhodné zdroje“ (uhlí, ropa a plyn, ale i emisně prakticky
neškodné jádro) ocitly na pranýři a následně na smetišti dějin. Očividně
se jim to daří – ale také to již nese své trpké ovoce.
Víc než belgické pralinky bude možná brzy světově proslulejší
„belgický průšvih“, plynoucí z ochuzení tamní energetické diverzity. Tak
nepromyšleně radikálního, jako kdybyste z biologicky diverzifikovaného
prostředí vyhladili ne jeden druh či rod, nýbrž celou čeleď. V roce 2016
odstavila Belgie slavnostně (!) svou poslední uhelnou elektrárnu,
spoléhaje se na to, že má ve stabilní záloze dvě elektrárny jaderné.
Letos ale začala s plánovanou údržbou tří reaktorů v Doelu a do toho
musela kvůli špatnému stavu neplánovaně odstavit další tři reaktory v
Tihange, čímž přišla o celou polovinu svého výkonu. Běžných spotřebitelů
se tato situace zatím nedotýká, ale pokud by měly teploty spadnout
hlouběji pod bod mrazu, Houston, totiž Brusel bude mít problém. K jeho
řešení už má vláda připraveny direktivně nařizované úspory, které
zahrnují zhasínání pouličního osvětlení, značné omezení vlakových spojů,
vypínání dodávek proudu nebo (beze vší legrace) zákazy používání
některých domácích spotřebičů, například žehliček.
Aby se takovým absurdním, ale zároveň nebezpečným situacím do
budoucna zabránilo, rozjela Belgie ve spolupráci s Německem (největším
exportérem elektřiny na světě) letos na podzim grandiózní „záchranný“
projekt spočívající ve vybudování podzemního kabelového vedení s
kapacitou 1000 megawattů. To má do konce roku 2020 začít dodávat do
energeticky slabé Belgie proud z Německa. Kouzelné je, že tato elektřina
bude pocházet z německých uhelných elektráren! Nedořešenou otázkou
zůstává, co bude potom, až i Německo uhlí definitivně opustí. Belgie je
již sice domluvena předběžně s Francií na dodávkách v případě nouze,
jenomže to závisí na tom, zda Francie bude mít v dané chvíli dostatek
energie sama pro sebe.
Přeshraniční distribuce elektrické energie je v dnešní propojené
Evropě naprosto normální a fyzikálně zcela přirozená věc. Ovšem dá se na
ni spolehnout jen za předpokladu, že je „z čeho brát“. V případě náhle
zvýšené spotřeby v jedné zemi a nedostatku výrobních kapacit v zemi
druhé se může velmi dobře stát to, k čemu došlo loni na Balkáně. V
pondělí 9. ledna 2017 požádalo Bulharsko potýkající se se špatným
počasím a zvýšenou spotřebou energie sousední Rumunsko o mimořádnou
dodávku elektřiny. To ale nemělo šanci žádosti vyhovět, neboť se ve
stejné době samo pohybovalo na hranici svých energetických možností. Obě
země se tehdy téměř zázrakem vyhnuly blackoutu.
O riziku blackoutu se dnes u nás hovoří stejným tónem jako třeba o
epidemii dýmějového moru či lepry, ovšem jeho pravděpodobnost se
zvyšuje, a to právě kvůli řídnoucí energodiverzitě. Poslední blackoutové
události zapříčiněné náhle zvýšenou spotřebou energie a zároveň
výpadkem některých významných zdrojů se odehrály před třemi lety
například v americkém Washingtonu nebo v evropském Nizozemsku. V
předchozím desetiletí postihly i skandinávské země nebo Itálii.
Zajištění energetické bezpečnosti tehdy selhalo sice jen nakrátko, zato
ale na plné čáře.
Úlohu energetiky v rámci ekonomické bezpečnosti státu výstižně shrnul
na nedávné 14. pražské bezpečností konferenci (s podtitulem Česko a
Evropa 100+) její hlavní host, generál a bývalý předseda vojenského
výboru NATO Petr Pavel: „Uvažujeme-li v rámci dalšího rozvoje
energetické báze v České republice o případném uzavírání některých
zdrojů, měli bychom mít stále na paměti, že v případě krize se
energetická potřeba všech našich partnerů bude orientovat především na
domácí spotřebu.“ K tomu se sluší dodat snad jen to, že autora určitě
nelze podezřívat z jakéhokoli napojení na „fosilní dinosaury“...
Když už je řeč o dinosaurech a když už jsme v úvodu přirovnali
biodiverzitu k energetické diverzitě – ano, dinosauři jako takoví sice
vymřeli, ale jejich „tělní plán“ přežil a přetransformoval se do podoby
ptáků. Biodiverzita totiž nezná pojem „zastaralý“ ve smyslu zbytečný a
zavrženíhodný. Naopak v ní funguje spousta prastarých reliktů, které se
přizpůsobily změněným podmínkám a zároveň stále hrají významnou roli v
celém ekosystému. A stejně by to mělo fungovat i v energetice.