O "nepotřebné" elektřině z Chvaletic, díl II.

Jen ten jistič je trochu větší – stejně jako hrozící průšvih. Říká se mu blackout.

Elektrárna Chvaletice vyrobila v roce 2015 dohromady 3 526 657 megawatthodin elektřiny. Zanedbáme-li přenosové ztráty, můžeme si být naprosto jisti tím, že ani jediná megawatthodina nebyla vyrobena zbytečně a někdo ji někde spotřeboval. Kdo konkrétně, kde a na co, to nevíme. Protože elektřina teče cestou nejmenšího odporu, je takřka nemožné zjistit, zda elektřinu z Chvaletic včera využil student Univerzity Karlovy na nabití telefonu, dělník v Mladé Boleslavi na montáž škodovky nebo člen hnutí Greenpeace na zveřejnění komentáře na Facebooku.

Mimochodem z výše uvedeného je patrné, že 100% zelená elektřina zatím zůstává jen líbivým marketingovým heslem, které s realitou nemá příliš společného. Přesnější by bylo hovořit o 100% nakoupené zelené elektřině. Pokud by to totiž autoři mysleli vážně, museli by za nepříznivého počasí na rozsáhlejším území logicky omezovat provoz. V Nizozemsku by tak například železničáři byli nuceni vyměnit jízdní řády za předpověď počasí.

Z fyzikálních zákonů dále vyplývá, že přeshraniční toky elektřiny jsou něco zcela přirozeného – tím spíš v rámci sjednocené Evropy, kde je tento trh propojen stejně jako všechny ostatní. ČR dlouhodobě vyrábí víc elektřiny, než sama spotřebuje. Kritizovat tuto skutečnost ovšem dává asi stejný smysl jako rozčilovat se nad tím, že Ústecký kraj dělá to samé, a to dokonce v několikanásobném poměru.

Určitě je na místě položit si otázku, zda není vhodnější vyvážet do zahraničí raději zboží s vyšší přidanou hodnotou. To už však zcela opouštíme debatu o životním prostředí. Výroba daného zboží na našem území totiž může reprezentovat daleko významnější ekologickou zátěž než výroba elektřiny. Navíc ani čistě ekonomický pohled rozhodně neobstojí. Daleko větším problémem by bylo dovážet něco, co si umíme doma vyrobit sami.

Je to paradox, ale právě kvůli rozvoji obnovitelných zdrojů energie nabývají stále více na důležitosti stabilní zdroje, tedy i uhelné elektrárny, které vykrývají výkyvy v přenosové síti. Platit to bude přinejmenším do doby, než si někdo odnese Nobelovu cenu za revoluční baterii, která umí za rozumných podmínek skladovat velké množství energie.

Sluší se ještě doplnit, že využitelnost obnovitelných zdrojů nelimituje pouze dostatečná kapacita záložních zdrojů. Málokdo ví, že některé točivé stroje s vysokým příkonem by na zelenou energii dokonce ani nenaskočily, protože by neustály tzv. proudový ráz.

Ještě na začátku 20. století byla elektřina poměrně vzácným zbožím. Naši pradědečkové a prababičky si četli pod petrolejkami a elektřinu využívali spíše příležitostně, na místech, kde byla k dispozici. Dnes mají aktivisté pravdu v tom, že Elektřinu z Chvaletic a ostatních stabilních zdrojů skutečně nutně nepotřebujeme. Pokud tím „my“ mají na mysli skupinu lidí, kteří jsou ochotni vrátit se do role příležitostných uživatelů elektřiny i na začátku 21. století.