23. 5. 2023
Soláry, větrníky, jaderky, plynovky, možná nějaká ta biomasa, bioplynky či ZEVO a samozřejmě ty proklaté uhelky. Toť vše. O jiných elektrárnách se z médií prakticky nedozvíte. Lidstvo přitom jen za poslední desetiletí vynalezlo mnoho dalších způsobů, jak vyrobit elektřinu. Představme si nejbizarnějších sedm.
1)
Golfská elektrárna
Přemísťovat vodní masy v oceánech a oteplovat Evropu, to
už chce pořádnou sílu. Však se také odhaduje, že jen na úrovni mysu Haterras u
Severní Karolíny dosahuje Golfský proud výkonu 25 GW (to je dvojnásobek
maximálního zatížení ČR). Kdyby tak šlo upevnit velké turbíny pod hladinu nebo
zapustit do mořského dna obří disky, které by se otáčely spolu s mořským proudem!
Ne, že by to bylo úplně nemožné, ostatně zkušební projekt byl již realizován u
jižního pobřeží Sicílie. Větší realizace však vzbuzují značné obavy o stabilitu
proudů. V USA se třeba objevil nápad prokopat Floridu, a tím obrátit Golfský
proud k severu podél amerického pobřeží. Cožpak o to, Američané by patrně
získali parádní obnovitelný zdroj energie. Na západě Evropy bychom však rázem
měli klima jako na Aljašce a zimní teploty kolem -40 °C. To by notně ochladilo
i transatlantické vztahy…
2)
Vlnová elektrárna
Vlny toho taky dokážou hodně – vyvrhnout vás na pobřeží, dát
smysl života surfovacímu prknu nebo způsobit jadernou havárii, a urychlit
německou Energiewende. Podle nejdivočejších prognóz by energie získávaná z
vlnění oceánu mohla do poloviny století dokonce pokrýt až desetinu světové
spotřeby. K tomu máme ale dnes opravdu daleko. Dosud fungující vlnové
elektrárny mají běžně instalovaný výkon v řádech jednotek megawattů. Ta
největší, která by měla vzniknout v Turecku, dosahuje 77 MW. Není to málo,
Antone Pavloviči?
3)
Přílivová elektrárna
A do třetice moře. Takové gravitační působení Měsíce, to bude
taky hezkých pár gigawattů energie. Není tedy divu, že obrovský energetický
potenciál skýtá i střídání přílivu a odlivu. Dosud největší přílivovou
elektrárnu vyvinuli v 60. letech 20. století Francouzi na řece Rance v Bretani
(24 turbín a výkon 240 MW). Bylo to první a na dlouho nejspíš i poslední
opravdu velké zařízení tohoto typu, protože existuje jen velmi omezený počet
míst, kde jej lze vybudovat. S trochou nadsázky lze konstatovat, že tam, kde
to možné je, už nějaká ta přílivovka stojí.
4)
Vzducholodní elektrárna
Vzhůru do oblak. Zatímco klasické větrné elektrárny si „sáhnou“
pro energii maximálně do výšek kolem 200 metrů, speciální vzducholoď umí využít
i mnohem silnější větry z 300 až 600 metrů. Obří nafukovací válec s průměrem
10 metrů je naplněný héliem, nese větrnou turbínu a se zemí ho spojují tři
silné kabely, kterými zároveň proudí vyrobená elektřina. Výhodou této
technologie je nejen kvalitní „palivo“, ale také stabilita dodávek a dostatečná
odolnost vůči hurikánům. Cílem nikdy nebylo nahradit velké elektrárny, ale
spíše pomoci odlehlým místům s menší spotřebou elektřiny či lokalitám
postiženým přírodními katastrofami. Daří se to? Spíš ne. Před deseti lety se
psalo o zkušebním provozu vzdušných turbín na Aljašce a od té doby ticho po pěšině.
Ďábel bude nejspíš skryt v onom héliu, které není úplně laciné a jehož
světové zásoby se (kupodivu) tenčí.
5)
Zrcadlová elektrárna
Věřte nebo ne, existují sluneční elektrárny, které dokážou
vyrábět elektřinu i v noci nebo při zatažené obloze. A není to podvod jako
tenkrát ve Španělsku, kde produkovali dotovaný proud pomocí osvětlení
poháněného dieselovými generátory. Tzv. termosolární elektrárny fungují na
principu odrazu slunečního záření pomocí velkého množství zrcadel, uložení
energie do vhodného akumulačního média (například soli) a zahřívání vody. V závěrečné
fázi jde už o klasický parní cyklus. Roční využití je díky tomu impozantní –
zatímco klasická fotovoltaika funguje 1200-2500 hodin (podle geografické polohy),
tato „zrcadlová“ dodává klidně i přes 6000 hodin, tedy po větší část roku. Problém
je zde podobný jako u přílivových elektráren. Na světě je jen velmi málo míst,
kde se vyplatí tato zařízení vybudovat (nejznámější dvě stojí ve Španělsku a
Chile). Slovo „vyplatí“ je přitom třeba podtrhnout – investice jsou obrovské.
6)
Lejnová elektrárna
„Jednou pro vždy nehoří,“ praví se v Pelíškách, a učitel
Saša připouští, že „velbloudí třeba ano.“ A Nizozemci už dnes vědí, že dokonce
i slepičí lejno lze využít jako palivo. Jejich speciální závod dokáže za rok
přeměnit bezmála půl milionu tun kuřecího hnoje na elektřinu pro 90 tisíc
domácností! Navíc pomáhá redukovat i emise metanu, protože ten by se jinak z nezpracovaného
trusu uvolňoval do ovzduší. Všudypřítomní kritici namítají, že rozvoji této
technologie brání nedostatečně výkonný metabolismus kuřat, a mají pravdu. Ale
nápad je to hezký, ne?
7)
Destilační elektrárna
Na závěr si dáme panáka na Skoty, kteří umí vyrobit
elektřinu z whisky. Řada známých palíren společně postavila elektrárnu,
která spaluje právě sladový odpad a výpalky z destilačních nádob. Jde tedy
o další typ zdroje na biomasu. Pravda, velkým hráčům asi nikdy konkurovat
nebude - s výkonem přes 7 MW pokryje spotřebu 9 tisíc domácností. Na
druhou stranu při skotské spotřebě si lze představit i grandióznější čísla,
pokud by se podařilo zapojit víc palíren. A koneckonců když se může ve Skotsku
vyrábět elektřina z whisky, nezkusíme v Česku elektřinu z piva nebo
slivovice?
Co z toho všeho plyne za závěr?
Zdroje na naší planetě nejsou nevyčerpatelné – a nebavme se
pouze o uhlí, ropě, zemním plynu či uranu, ale též o křemíku, lithiu, manganu
či kobaltu. Z toho vyplývá, že nám nezbývá než vrhnout maximum úsilí do
výzkumu a vývoje nových způsobů, jak vyrábět elektřinu, ideálně šetrnějších a
udržitelnějších. Je naprosto nevyhnutelné, že 99 % nápadů se ukáže být téměř či
zcela nepoužitelnými. Kvůli tomu jednomu procentu (za nímž se dle skromného
předpokladu autora nejspíš skrývá jaderná fúze) však stojí za to hledat dál.
Nesmíme ovšem zapomenout na jedno základní pravidlo energetiky: Když si energii
odněkud vezmu, bude tam chybět. Výsledkem našeho pátrání tak patrně stejně
jednou bude kombinace různých zdrojů, nikoliv jeden všespásný svatý grál.