Mezi „To postavíte jen přes mou mrtvolu!“ a „Opovažte se toho dotknout!“ je překvapivě tenká hranice

Když na konci 19. století vyrostla uprostřed Paříže Eiffelova věž, Pařížané ji nenáviděli. Spisovatel Guy de Maupassant dokonce opakovaně podepisoval petice za demolice této „hrůzy“. Jednou ho přistihl při večeři přímo ve věžní restauraci jeden pařížský novinář. S úšklebkem se ho zeptal: „Proč jste tady? Změnil jste svůj názor?“. A Maupassant mu odpověděl s ledovým klidem: „Tohle je jediné místo, odkud tato ošklivá stavba není vidět.“

Asi je zbytečné vysvětlovat, čím je tato dominanta dnes, kolik milionů lidí ji každoročně navštíví a jakého symbolického významu postupem času dosáhla. Jakkoliv vám tento posun veřejného mínění připadá ojedinělý, vězte, že je to poměrně běžný jev. Tak běžný, že bych pro něj navrhoval zvláštní termín. Jak by se vám líbilo třeba NIMBY naruby (NIMBY = Not In My Backyard, ne na mém dvorku) nebo syndrom Eiffelovky? A definice: Charakterizuje postoje lidí, kteří by se dokázali do posledního dechu bít za již dlouhá léta stojící obecně prospěšné zařízení, proti jehož výstavbě předcházející generace v minulosti stejně zarputile bojovaly.

Česká mutace tohoto fenoménu však vypadá trochu jinak – zarputilý boj předcházejících generací se v minulosti nekonal, protože totalitní režim nic podobného nepřipouštěl. Na českém území tak bez větších problémů vzniklo mnoho monstrózních staveb, které měly (a mají) sice nezpochybnitelné přínosy, ale zároveň i stejně nezpochybnitelné dramatické dopady na životní prostředí.

Kaskáda tři přehradních nádrží s názvem Nové Mlýny vyrostla na řece Dyji pod Pavlovskými vrchy za normalizace jako prvek protipovodňové ochrany, který měl zároveň umožnit intenzivnější zemědělskou výrobu. Vodním dílu padly za oběť desítky hektarů původních lužních lesů, které zajišťovaly rozliv vody v krajině a měly značnou retenční schopnost. Prostřední nádrž navíc zcela zatopila vesnici Mušov, po níž zůstal jen kostel sv. Linharta stojící na kopečku (nyní tedy vlastně na ostrově). Z dnešního pohledu jsou tyto dopady o to bolestnější, že to nejdůležitější, o co usilovali komunističtí plánovači, se nikdy neuskutečnilo. Plány rozsáhlých zavlažovacích kanálů se před rokem 1989 nestihly realizovat a po revoluci se od nich ustoupilo.

Po 30 letech ovšem žijeme v úplně jiné společnosti a ta už novomlýnské nádrže naopak vnímá jako neodmyslitelnou součást krajiny. Tak neodmyslitelnou, že se neslučuje ani s výstavbou důležitého dálničního spojení z Brna do Mikulova a Vídně. Takže když ŘSD nedávno představilo poměrně elegantní řešení průchodu D52 přes Nové mlýny v podobě estakády, nastalo typické vzbouření na vsi. Důvod? Nepřípustný zásah do krajiny a zničení výhledu na pálavské vrchy.

Ještě lépe lze ilustrovat českou variantu „NIMBY naruby“ na vodní nádrži Lipno, brutálním a megalomanském komunistickém projektu z 50. let, jehož výsledkem byla největší vodní plocha na území ČR s rozlohou téměř 50 km². Její přínosy jsou opět nezpochybnitelné a asi nemá cenu je zde rozepisovat. Pravdou však zůstává, že ekologický i společenský účet za výstavbu byl drtivý: 89 zaniklých osad a obcí, likvidace spousty silnic i železničních tratí, hřbitovů, mlýnů i kostelů, vykácení 1670 hektarů lesů a 86 hektarů dalších zelených ploch. Pod vodou skončil i grafitový důl u Černé v Pošumaví.

Střih. O 60 let později je Lipno přírodním skvostem, na nějž jsou místní náležitě hrdí. Z čeho už takovou radost rozhodně nemají, je intenzivní rozvoj turistického ruchu a překotná developerská výstavba v okolí nádrže. Za záchranu „jihočeského moře“ proto bojují prostřednictvím protestních spolků, peticí i veřejných přednášek s výmluvnými názvy jako „Jihočeské moře betonu aneb Stop developerské mánii.“   

Do třetice už spíše jen stručně pro doplnění, aby bylo zřejmé, že syndrom Eiffelovky nepostihuje v Česku pouze vodní stavby. Zaregistrovali jste kauzu vysílače Liblice B u Českého Brodu na Kolínsku? Nejvyšší objekt v ČR fungoval od 70. let a měl odejít na věčnost s koncem rozhlasového vysílání na středních vlnách. Proti jeho bourání se však zdvihla jiná vlna – vlna odporu místních obyvatel, kteří si na vysílač zvykli a rádi ho využívali jako orientačního bodu při návratu z výletu… V době GPS hodně drahá navigace, což? Nicméně je poctivé přiznat, že podle posledních zpráv tento příběh skončí happyendem. Vysílač našel nového uživatele v podobě Country rádia, a bourat se tak nebude.

Vyprávěli jsme si tři poučné příběhy a teď už nezbývá, než je vyšperkovat závěrečnou pointou. Zkusme si na chvíli představit, že Nové mlýny, Lipno ani Liblice B nikdy nevznikly a v současnosti se teprve připravuje jejich výstavba. Ve všech třech případech by diskuze byla pravděpodobně tak vyhrocená, že ani jeden ze záměrů by se nepodařilo protlačit byť jen prvními stupni povolovacího procesu. Tím se dostáváme k přesnější definici českého NIMBY naruby: Charakterizuje postoje lidí, kteří by se dokázali do posledního dechu bít za již dlouhá léta stojící obecně prospěšné zařízení, proti němuž by však stejně zarputile bojovali, kdyby se mělo teprve vybudovat.

Aby nedošlo k nedorozumění: Cílem tohoto textu není posmívat se dotčené veřejnosti v minulosti či současnosti, ale spíše upozornit na dobovou relativitu názorů ve vztahu k jakémukoliv rozvoji. Současné protesty proti přemostění Nových mlýnů, developerské zástavbě u Lipna i bourání liblického vysílače jsou naprosto pochopitelné a v jistém smyslu svědčí o určité vyspělosti naší společnosti. Když si však uvědomíme historické souvislosti, dostáváme naprosto srozumitelný a důležitý návod pro veřejnou diskuzi nad velkými projekty do budoucna: Kritizujme, upravujme, doplňujme, ale vyvarujme se totálních atentátů. Je totiž velmi pravděpodobné, že tomu, proti čemu protestujeme, budou jednou naše děti a vnoučata tleskat.