Konečně jsme objevili dokonalý zdroj elektřiny. Dovoz!

Jeden nejmenovaný europoslanec pravil, že elektrárny se nevyplatí a energii lze dovézt ze zahraničí. Vzpomínáte? Bylo to přesně 14 dní před začátkem války na Ukrajině. Pomiňme fakt, že energetická krize tento výrok poněkud rozcupovala a že jde o jednu z mnoha situací, kdy by autor s viděním dnešního světa vzal svá předválečná slova nejraději zpět (možná). Zkusme se seriózně zamyslet nad tím, co to znamená import elektřiny a jaké může mít výhody a nevýhody v současné situaci i do budoucna.

Na úvod je třeba vrátit se na chvíli do středoškolských škamen na hodinu fyziky, v níž jsme probírali zákony jistého Gustava Kirchhoffa (mimochodem rodáka z dnešního Kaliningradu). Elektřina putuje v síti cestou nejmenšího odporu. Moc ji tedy nezajímají hranice katastrů, regionů ani států a zcela přirozeně se přelévá nejen od pantáty do žárovky nade vraty, případně do stodoly, do chléva, ale také z Norska do Dánska či z Česka do Rakouska. Současně ale může putovat i opačným směrem, a tak se v energetické statistice pracuje se saldem exportu a importu, abychom se v tom vůbec nějak vyznali. Když pak hovoříme o „čistých dovozcích“ a „čistých vývozcích“, nemá to nic společného s tím, jak často provozují hygienu ředitelé jednotlivých elektráren, ale vyjadřuje to právě ono saldo, jinými slovy dominantní směr toku za určité období. A aby to nebylo tak jednoduché, rozlišují se ještě obchodní a fyzické toky, na což však v kontextu tohoto tématu nebudeme brát příliš zřetel.

Dost bylo šedé teorie, vzhůru na barevný strom energetického života. Za vzor moderní energetiky bývá dáváno například Dánsko, které v roce 2022 vyrobilo famózních 55 % elektřiny z větru. Už méně se mluví o tom, že grandiózní instalovaný výkon reguluje plynem, dožívajícím uhlím či ze zámoří dovezenou biomasou a skoro vůbec o tom, že vyrovnávací „polštář“ si země dělá významně také z okolních států.

Když se podíváme na roční saldo, zjistíme, že v roce 2022 (a i v řadě předcházejících let) mělo Dánsko takřka vyrovnanou bilanci – na úrovni fyzických toků s mírným deficitem a obchodně dokonce s mírným přebytkem. Nás už to ale nepřekvapí, protože víme, že roční bilance výroby vůbec nic neříká o výkonové bilanci v konkrétních okamžicích v průběhu roku. Na kontinuálním grafu výroby v týdnu od 8. května 2023 je krásně vidět, že když hodně fouká, země hodně vyváží, a když fouká málo, pro změnu hodně dováží (nad vodorovnou osou sledujte ten fialový flek, pod ní cokoliv). Zatímco v pondělí odpoledne Dánové vyváželi přes 2625 MW, ve čtvrtek už dováželi 2756 MW (pro představu: v obou případech objem přeshraničního toku odpovídal dvěma třetinám tehdejšího dánského zatížení).

Výroba elektřiny v Dánsku, 19. týden 2023

Technickému nadšenci, ekologovi i příznivci evropské spolupráce na tomto jevu nemusí připadat nic špatného, tím spíš, že výkyvy ekologického dánského větru vyrovnává nejčastěji neméně ekologická norská voda. Problém je pouze v tom, kolik ta legrace stojí. Intenzivní transport elektřiny jedním i druhým směrem klade značné nároky na kapacitu přeshraničního vedení a síťové služby jsou v Dánsku mnohem dražší než v jiných státech Evropy. Dovoz v situacích, kdy není kde brát, může dále dosáhnout astronomických částek (něco už o tom také víme, že?). A naproti tomu v opačném extrému (tedy když fouká, jako kdyby nebylo žádné zítra a elektřinu už není kde uplatnit) se část větrné kapacity může i nuceně odpojovat, což opět vyžaduje tučné kompenzace pro výrobce. Všechny výše uvedené faktory způsobují, že Dánsko má dlouhodobě nejdražší elektřinu v Evropě. 

Dalším oblíbeným příkladem jsou naši jižní sousedé. Rakousko se pyšní obdivuhodnou flotilou vodních elektráren, ani ta jim však ani náhodou nezajišťuje energetickou soběstačnost. V rétorice ročního salda je Rakousko dlouhodobým čistým dovozcem (obchodně i fyzicky), to však není zas tak podstatné. Zajímavější je opět pohled na přeshraniční toky v konkrétních obdobích. Již uvedený týden od 8. května 2023 reprezentuje energetickou idylku, v níž země díky intenzivní výrobě elektřiny z vody takřka kontinuálně celkem významně vyváží do zahraničí (viz fleky pod vodorovnou osou).

Výroba elektřiny v Rakousku, 19. týden 2023

Takový poslední prosincový týden loňského roku už ale ukazuje úplně jiný obrázek (viz fialové fleky nad vodorovnou osou): permanentní dovoz s maximem ve výši 4038 MW (to opět odpovídá dvěma třetinám tehdejšího rakouského zatížení).

Výroba elektřiny v Rakousku, 52. týden 2022

V tomto případě už nemá cenu opakovat teze o drahé legraci, ale s ohledem na chronickou rakouskou averzi vůči jádru se sluší upozornit na to, jakou elektřinu Rakušané v nepříznivých obdobích vlastně dovážejí. Ano, je to ta z českého Temelína či Dukovan (eventuálně z českých uhelných elektráren).

Na závěr si dáme ještě notorického dovozce elektřiny se suverénně nejvyššími dovozy – Itálii. Deficit v ročním saldu se pohybuje běžně na úrovni 40 TWh, což pro představu odpovídá dvěma třetinám spotřeby v Česku (nějak nás ten podíl v tomto článku pronásleduje, numerologové by měli radost). Jak potvrzuje graf z týdne od 24. dubna 2023, dodávky ze zahraničí v průběhu roku běžně přesahují 8 000 MW, tedy cca čtyři Temelíny. V tomto kontextu zní nedávné prohlášení italského ministra životního prostředí, že Itálie skončí s uhlím už v roce 2024 a ne až v roce 2025, poněkud úsměvně.

Výroba elektřiny v Itálii, 17. týden 2022

Výše uvedený exkurz samozřejmě vůbec nepranýřuje přeshraniční toky elektřiny jako takové. Jde o fyzikálně i obchodně naprosto přirozené a obecně i blahodárné jevy. S ohledem na energetickou bezpečnost a dostupnost dodávek má však smysl kriticky analyzovat jejich dopady - a to zejména v situacích, kdy se to s těmi dovozy moc přehání. Nebo ještě jednodušeji: Nemusíte být energetický expert na to, aby vám bylo jasné, že když budeme dovážet úplně všichni, evropská energetika se velmi rychle zhroutí kvůli nedostatku výkonu.