20. 6. 2023
Letos je to už patnáct let od technologické revoluce, která uvedla na evropský trh čisté uhelné elektrárny a změnila dějiny energetiky. Proč si toto výročí nikdo nepamatuje? Protože ta revoluce ve skutečnosti skončila dřív než začala a dějiny energetiky nakonec nezměnila. Jen do nich zapsala pozoruhodný, ale poněkud nešťastný příběh.
Říká vám něco název Schwarze Pumpe? Je to dodnes jedna z nejmodernějších
uhelných elektráren v Německu i celé Evropě. Leží v oblasti Lužice a
vyznačuje se neobvyklým futuristickým designem. A právě v jejím areálu před
patnácti lety spustili pilotní projekt malé „zelené“ uhelné elektrárny.
Malá jednotka s výkonem 30 MW spalovala uhlí pomocí téměř
čistého kyslíku. Proč jen téměř čistého? Protože kdyby byl dočista čistý,
spalovací teploty by dosáhly až dvou tisíc stupňů Celsia a to by kotel
nevydržel. Jako příměs používali Němci malé množství oxidu uhličitého, což mělo
navíc velmi příznivý dopad na složení výsledných spalin. Zatímco běžný prací
prášek, totiž elektrárna produkuje značné množství oxidů dusíku (uvádí se až 80
% celkového objemu), z pilotní jednotky vycházela pouze vodní pára a CO2.
A protože vodní pára kondenzovala, zůstal čistý CO2, aniž by se
musel nějak sofistikovaně zachytávat. Odborně se této technologii říká oxyfuel.
Problém však nastal při hledání odpovědi na Nerudovskou
otázku „Kam s ním?“. Cožpak o to, technicky to bylo vyřešené. CO2
se už několik desítek let ukládá do podzemí, případně se dále využívá v průmyslu,
například při plnění perlivých nápojů.
Kontextová odbočka: Komplexní
technologie CCS (Carbon Capture and Storage) reprezentující plnohodnotný
řetězec zachytávání a ukládání CO2 se zrodila a nejvíce rozšířila v oblasti plynárenského
a ropného průmyslu, a to hlavně kvůli tomu, že umožňuje intenzifikaci těžby (kdepak
nějaká klimatická změna…). Zatímco využití CCS v energetice je zatím totální sci-fi, v průmyslu už to bude do 10-15 let nejspíš realita.
Ekologicko-energetická odbočka: Pokud by se podařilo zbavit uhelnou energetiku uhlíku, byla by to naprostá revoluce, která by skutečně mohla vést k poměrně rychlé dekarbonizaci ekonomiky a zmírnění změn klimatu, aniž bychom ohrozili bezpečnost a spolehlivost dodávek elektřiny a tepla. O to paradoxněji vyznívá důvod, proč to nevyšlo ani na úrovni zkušebního projektu.
Na co nepřekonatelného tedy narazili zrovna v Německu,
které se dlouhodobě pyšní nejen inovátorským, ale zároveň ekologickým
přístupem? Paradoxně na odpor ze strany dotčené veřejnosti. Zachycený CO2 totiž
Němci odváželi k severoněmeckému městu Altmark. Že to bylo 350 km od místa
produkce, to by se dalo ještě přejít se zvednutým obočím. Protesty místních
obyvatel už ne.
Přestože ukládání CO2 objektivně skoro nemá žádná
bezpečnostní rizika a už tehdy se celkem běžně využívalo na mnoha místech na
světě, obyvatelé německého města přijali zařízení s asi stejnou vřelostí
jako úložiště jaderného odpadu. Ukázalo se, že investor podcenil edukativní a
píárovou složku. Projekt fungoval jen pár let a pak musel být zastaven. Bohužel
to však bylo nakonec ještě horší. Němci se svou typickou důsledností zašli
ještě mnohem dál a na úrovni Evropské unie se zasadili o to, aby byla zastavena
i příprava dalších míst určených ke vtláčení CO2 do podzemí. Tento
vývoj událostí tedy poněkud paralyzoval vývoj odvětví v celé Evropě. Záměr, jehož cílem bylo chránit životní prostředí, paradoxně ztroskotal na obavách z dopadů tohoto záměru na životní prostředí.
Sluší se dodat, že pilotní projekt, byť byl poměrně brzy zaříznut,
poukázal na značnou technickou i ekonomickou náročnost technologie při použití
v uhelné energetice. Potvrdilo se sice, že docela dobře funguje v
laboratorních podmínkách, ale v těch provozních už zdaleka obstát nemusí.
Na druhou stranu by rozhodně nešlo o první ani poslední technologii v energetice,
která by vyžadovala nějakou formu veřejné podpory na startovní čáře. Samozřejmě
s myšlenkou, že až se prosadí, vyplatí se do ní investovat i bez dotací.
Z dnešního pohledu, kdy počítáme každý kubík ušetřeného
zemního plynu a zároveň každou tunu nevypuštěného oxidu uhličitého, vyznívá
příběh o Schwarze Pumpe přinejmenším jako promarněná příležitost. Poučení je
jasné: Při prosazování inovativních prvků v energetice se musí klást maximální
důraz na srozumitelnou a otevřenou komunikaci. Snaha o porozumění však musí být
jak na straně investora, tak na straně široké veřejnosti.