Jak energetici sebrali zemědělcům hnojivo

Abychom předešli dezinterpretacím tohoto textu, je třeba hned v úvodu rozbít příběh o zemědělci, který nadává nad tím, že jeho děti dýchají málo SO₂. Žádný takový zemědělec, jak pevně doufáme, neexistuje. SO₂ je jedovatý plyn, který působí dráždivě na horní cesty dýchací a vyvolává záněty průdušek či astma. Chronická expozice pak může způsobit i vážnější zdravotní problémy. SO₂ je také značně toxický pro rostliny a podílí se na vzniku kyselých dešťů.

Z výše uvedených důvodů byla minimalizace emisí SO₂ jedním z nejvýznamnějších ekologických opatření v moderních dějinách. A tyto nezpochybnitelné přínosy v oblasti kvality ovzduší žádném případě nesnižuje ani onen nepříjemný důsledek, jemuž se chceme pověnovat. Cílem tohoto příspěvku je pouze varovat před jednoduchými řešeními a poukázat na citlivý vztah mezi energetikou, životním prostředím a dalšími obory. Ukazuje se totiž, že i sebeblahodárnější ekologická opatření v energetice mohou vyžadovat kompenzace v jiných oborech.

Síra je nepostradatelným prvkem pro naši flóru. Rostliny ji potřebují mít v aminokyselinách a mnoha stavebních a funkčních bílkovinách. Pokud by jí měly nedostatek, vedlo by to k omezení produkce těchto aminokyselin, a tím i k zpomalení růstu. Kromě toho tento chemický prvek ovlivňuje kvalitu mnoha sklízených produktů a také zvyšuje odolnost plodin proti chorobám a škůdcům. Proto musí být síra stejně jako ostatní živiny zastoupena v půdě v relativně velkém množství.  

Ještě v roce 1990 jí bylo v půdě až moc, uvádí se 120 kg čisté síry na hektar půdy. Už v roce 1998 to bylo jen 15 kg a dnes už se pohybujeme v řádu jednotek kilogramů. Jednoznačnou příčinou byl pokles atmosférických depozic způsobený odsířením energetiky. A jednoznačným důsledkem změna přístupu ke hnojení. Podle výzkumu univerzity v coloradském Boulderu narostl obsah síry v postřicích a hnojivech přibližně na desetinásobek oproti stavu, kdy byla na vrcholu produkce emisí ze spalování uhlí. Někteří vědci dokonce uvádějí, že pokud jde o ochranu půdy a vodních toků, odsíření nic nevyřešilo a jen přesunulo stejný problém do jiné škatulky. Zemědělství předběhlo fosilní paliva a stalo se největším antropogenním zdrojem síry s podobně zničujícím efektem, jako měly kyselé deště.

Jaké z toho plyne poučení do budoucna? Mokrou vápencovou vypírku určitě nechme dál běžet, výše uvedené nic nemění na tom, že jde o naprosto fantastickou technologii s neuvěřitelnou účinností a jednoznačně příznivým dopadem na životní prostředí.  V následující honbě za dekarbonizací a dalším snižováním emisí znečišťujících látek bychom však neměli zapomínat na to, že vše dobré může být i pro něco špatné a že přírodě je celkem jedno, zda dostane ránu zleva nebo zprava. Je třeba přemýšlet komplexně a dělat vše pro to, aby ta rána byla v celkovém pohledu co nejmenší.   

A pokud vám připadá celá diskuze o nějakém jedu zbytečná a nezajímavá, nechte to koňovi, otevřete si láhev vína a hlavně moc nezkoumejte, co se píše na její zadní etiketě…