29. 6. 2023
Téměř nulové emise, minimální starosti se zajištěním paliva, zanedbatelný podíl fosilních zdrojů, žádné štěpení jádra a přitom naprostá spolehlivost a bezpečnost dodávek elektřiny i tepla. Sci-fi, kterému správný energetik nikdy neuvěří? Kdepak. Minimálně v jedné zemi na světě je to už dnes realita. Co nám brání v tom, aby se to od ní všechny ostatní státy včetně Německa a ČR naučily?
Pokud se letos v létě chystáte na Island, rozhodně nevynechejte
návštěvu některé z veřejně přístupných geotermálních elektráren, a to
dokonce ani v případě, že nepatříte mezi energetické nadšence. Nejde ani
tak o to, co uvidíte, ale spíš o to, co neuvidíte. Elektrárna funguje na
principu klasického parního cyklu, má turbíny, chladicí věže, výměníky… (prostě podobná výbava jako běžný tepelný zdroj) Co však
úplně chybí, je zásobování palivem – nikde žádné koleje, skládky, překladiště,
zásobníky. Jen hloubkové vrty. A to je klíčový přínos. Elektrárna jede čistě na energii z nitra
země, přičemž slovo čistě by se mělo podtrhnout, protože až na mírný zápach
sirovodíku nemůže být o nějakém znečištění ovzduší řeč.
V současnosti jsou geotermální zdroje základem
islandské energetiky. Vytápějí 90 % domácností a produkují 30 % elektřiny. V elektroenergetice
se přitom používají podobně jako jaderné elektrárny v Česku – na pokrytí
tzv. baseloadu (základního zatížení). Jinými slovy tyto elektrárny jedou po
celý rok v režimu „co to dá“ a výkon snižují ideálně jen v situacích,
kdy musí (třeba při opravách či technologických odstávkách). Jsou to stabilní a
flexibilní zdroje, takže by se teoreticky daly využívat i k regulaci sítě.
Ale proč, když k tomu není důvod? Regulaci naprosto spolehlivě zajišťují ještě flexibilnější vodní elektrárny, které zároveň vyrábějí zbylých 70 % elektřiny.
V rozporu s nekompromisní rétorikou tradičních
energetiků lze tedy konstatovat, že stoprocentní podíl OZE v energetickém mixu není mýtus ani hudba budoucnosti, ale v některých zemích již hudba
přítomnosti. Nenechme se mýlit, Island k tomuto cíli nedošel za týden ani
za rok, ale ve skutečnosti asi za sto let. Což samozřejmě nic nemění na tom, že tento počin je
dodnes hodný obdivu. Na druhou stranu úplně stejně neprůstřelné jsou i
argumenty, proč je tento úspěch prakticky nepřenositelný do jiného prostředí.
Islanďané disponují především naprosto fantastickými
přírodními podmínkami k rozvoji čisté energetiky. Pro srovnání: V hloubce
jednoho kilometru mají podobnou teplotu jako my v hloubce pěti kilometrů. Navíc
se mohou opřít o vodní zdroje, které snesou srovnání s těmi norskými. Když
k tomu připočtete silnou ekonomiku, rozvinutou soustavu centrálního
zásobování teplem, minimální hustotu zalidnění a počet obyvatel ještě o něco málo
nižší než Brno, vyjde vám, že stoprocentně čistá elektřina a teplo není v islandských
podmínkách nic nedosažitelného. Ale také, že stejnou cestou se těžko může vydat
nějaká další evropská země. Pokud by Jürgen chtěl poradit od Einara s Energiewende,
jediná poctivá odpověď by zněla: Měl ses lépe (jinde) narodit.
Pointa? Island ani s vyřešenou energetikou není
uhlíkově neutrální zemí, a patrně se jí nestane ani za 10-15 let. Kvůli náročné
transformaci dopravy, zemědělství, průmyslu a dalších odvětví počítá islandská
vláda až s rokem 2040. Cožpak o to, Islanďané to asi opravdu zvládnou (kdo
jiný než oni?). Ale dovedete si opravdu představit, jak dosáhnou toho samého
jen o 5 let později Němci, o 10 let později Češi a o 20 let později Číňané?