17. 8. 2023
Pobaltské státy se odstřihnou od ruské a běloruské elektrické sítě a připojí se k té evropské už na začátku roku 2025. Z médií by člověk snadno podlehl dojmu, že postačí, když se na tom domluví politici, národní správci sítí přepojí soustavy a zajistí synchronizaci a v den D za přítomnosti novinářů nakráčí k hranicím statní muži s velkými nůžkami. Ve skutečnosti to bude daleko složitější (což pochopitelně nic nemění na tom, že jde o správný a nevyhnutelný krok). Stačí si odpovědět na prostou otázku: Kde bude Pobaltí brát elektřinu?
Mapa importů a exportů říká jen část pravdy, ale hovoří
poměrně jasně: Litva je notorickým dovozcem, zatímco Lotyšsko s Estonskem
jsou v roční bilanci běžně v mírném, ale vzhledem k velikostem obou
zemí rozhodně ne zanedbatelném deficitu. Graf typu „odkud kam“ zase odhaluje,
že zatímco Estonci vůbec netuší, co je to ruská elektřina (mají buď baltskou
nebo finskou), Litevci a Lotyši to vědí až moc dobře. Ještě donedávna
dosahovaly roční importy z Ruska do těchto zemí řádu terawatthodin. Po
začátku války na Ukrajině však klesly na minimum. To, že je elektřina
z nějaké země „fuj“, nicméně rozhodně neznamená, že přestala být potřeba. Jak
baltské státy čelí výpadku největšího importéra? A jakou strategii zvolili
na útěku před něčím, co by se dalo s trochou nadsázky nazvat „Red Dealem“? Vrhli se na posílení soběstačnosti, nebo jen
vyměňují závislost na nepřátelském státu za závislost na státech přátelských?
Litevská elektroenergetika, to je trochu bizár. Vždyť 70 %
roční spotřeby elektřiny se musí dovézt ze zahraničí! Na první pohled to
vypadá, jako kdyby Litva na vlastním území nevyráběla skoro nic (teda něco
možná ano, ale elektřina to nebude) – výrobní grafy běžných týdnů připomínají
zasněžená pohoří: vysoko nahoře se vlní kontura zatížení, pod ní celkem hluboký
pás bílé a až někde dole se objevuje relativně tenké pásmo různobarevných
fleků vlastní výroby.
Když se podíváme na energetický mix, zjistíme, proč to tak
je. Vidíme jediný stabilní zdroj – plynové elektrárny s instalovaným
výkonem 1,5 GW. Což není úplně mnoho – zatížení litevské sítě se pohybuje
v zimních měsících běžně nad hranicí 2 GW. Z na počasí závislých
zdrojů stojí za řeč leda tak větrníky (810 MW) a za o něco méně řeči soláry
(580 MW). Země má ještě slušný instalovaný výkon v přečerpávacích elektrárnách
(900 MW), ty však nelze vnímat jako výrobní zdroj, ale spíše jako baterii.
Co s tím Litva hodlá dělat? Jako pozitivní lze hodnotit
to, co už udělala. V roce 2014 (tedy v době anexe Krymu) zahájil
provoz LNG terminál v přístavu Klaipėda. Díky němu se Litva zbavila závislosti
na ruském plynu a zajistila si dostatek dodávek především z Norska. Plán,
který představila v současnosti, je mnohem ambicióznější a o to více má
otazníků. Litva vsadila na decentralizaci a vyhlásila smělý cíl: Do roku 2030
si má vyrábět vlastní energii půl milionů domácností. Cožpak o to, ono se jí to
asi i podaří (masivní dotace a odbourání byrokratických překážek již nesou
kýžené ovoce), otázka však zní, co se bude dít, když nad Litvou nebude svítit
slunce (což se v této severské zemi děje celkem často). Bude rozhodně
zajímavé sledovat tento experiment, ovšem bez dodatečných (patrně plynových)
stabilních zdrojů to sotva může posunout zemi k soběstačnosti.
Co Lotyšsko? Na první pohled zaujme vysoký instalovaný výkon
vodních elektráren (1,61 GW), který dokáže zajistit zemi téměř 40 % výroby. Navíc
zde funguje podobně jako v Litvě slušná flotila plynových zdrojů (1,16 GW),
to je dalších 16 % výroby. To je ale skoro vše, takže není divu, že třetinu
elektřiny musí Lotyši každý rok dovézt ze zahraničí. Když půjdeme do většího
detailu, zjistíme, že v hodinových řezech denní výrobou hodně záleží na
tom, jestli je zrovna dostatek vody. Pokud ano, Lotyšsko vyrábí často i víc než
zrovna potřebuje. Pokud ne a plynovky jsou navíc třeba v letních odstávkách,
podíl dovozu může dosahovat až hrozivých dvou třetin.
I Lotyšsko pochopitelně po ruské invazi na Ukrajinu
vymyslelo plán, jak se zbavit dovozní závislosti. A v tomto případě dost
pomohla i změna v myšlení jeho obyvatel. Zatímco před válkou na Ukrajině většina
z nich odmítala výstavbu větrných elektráren, nyní mají větrníky již
údajně až 75 % podporu obyvatelstva! Výsledek? V zemi má do čtyř let
vyrůst velká větrná farma se 100 turbínami a instalovaným výkonem 800 MW.
Co dál? Dál bohužel nic, takže znalec energetické
kinematografie by tento vývoj oglosoval slovy „Not great, not terrible.“ Ano, v Lotyšsku
určitě hodně fouká (nejspíš i více než v takovém Polsku) a větrná energie
se bude dobře doplňovat s tou vodní. I zde však zcela jistě mnohokrát v roce
nastane období, kdy nefouká ani neteče, takže řešení to není. Lotyši se sice
možná vymaní z ročních deficitů, ale v klimaticky nepříznivých
obdobích zůstanou významným importérem elektřiny.
Zbývá Estonsko, což je trochu zvláštní případ. Tato země
totiž ve výrobě elektřiny závislá na Rusku nikdy nebyla. Ví někdo proč? Odpověď
se skrývá v kraji Ida-Virumaa na východě země, kde leží největší důl na těžbu
ropných břidlic na světě. Elektrárny spalující tyto suroviny mají dohromady
instalovaný výkon 1,33 GW, což samo o sobě stačí na běžné zatížení a v roční
bilanci zajišťuje přes 50 % elektřiny.
Takže vystaráno? Ani omylem. Pálit ropné břidlice je totiž z hlediska
emisí, zbytkového popela i výhřevnosti ještě mnohem horší než pálit uhlí. V
roce 2020 bylo Estonsko dokonce druhé v Evropské unii v emisích skleníkových
plynů na počet obyvatel (což trochu překvapí u země, která vymyslela Skype a pyšní se mimořádně vysokou úrovní digitalizace státní správy). I proto se estonská vláda zavázala, že do roku 2035 výrobu
elektřiny z ropných břidlic zastaví. Jenomže jak to chce udělat, když válka na
Ukrajině vedla naopak ke zvýšení těžby i spalování ropných břidlic? Řešením
(byť patrně jen částečným) by opět mohl být třípísmenkový fenomén (a není to
rum). Estonci nedávno začali budovat LNG terminál v Paldiski, což jim
umožní vytvořit plynovou flotilu (to, co mají teď, se za flotilu považovat fakt nedá).
Všechny výše uvedené plány lze samozřejmě hodnotit
pozitivně, kor z pozice středoevropského státu, který až na solární
elektrárny nestaví skoro nic. Estonsko, Lotyšsko i Litva už nyní k výrobě elektřiny
Rusko ani Bělorusko skoro nepotřebují a do dvou let to zcela jistě dotáhnou k dokonalému odstřižení. Když se však člověk zamyslí nad tím, co je podstatou Energiewende na baltský způsob, zjistí, že to zase takový zázrak není. Jedna země má ropné břidlice a dvě zbývající prostě vymění Rusko a Bělorusko za Švédsko či jiné státy. Díky navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie bude sice Balt o něco čistší, ani v nadcházející dekádě však zřejmě nedosáhne soběstačnosti a nezávislosti.