13. 10. 2023
Je ekologie z podstaty luxusní zboží, na které dosáhnou pouze vyšší vrstvy společnosti? Nebo je to životní postoj, k němuž se lze připojit zcela bez ohledu na ekonomický status? Jak říkají Moraváci: Aj aj. A v tom je ten problém.
Hned
na úvod si rovnou sáhněme na extrém. Víte, jakou má průměrnou denní spotřebu
energie současný obyvatel subsaharské Afriky? Podle mého oblíbeného kanadského
vědce českého původu Václava Smila je to stejně, jako měl průměrný Francouz či
Němec v polovině 19. století! Vyprávět takovému člověku cosi o ekologii,
to by bylo jako snažit se naučit Čingischánova vojáka dvorní etiketě.
Těžko
se můžeme obyvatelům Konga či Botswany divit, že místo uhlíkové stopy řeší, zda
budou mít zítra co do úst. Z pohledu ekologie však nastane velký problém
ve chvíli, kdy všechny tyto země vykročí za blahobytem, který bude (byť jen
vzdáleně) připomínat ten náš. Jejich cesta povede pochopitelně přes fosilní
paliva (kdo tomu nevěří, ať se podívá, kolik uhelných elektráren se letos staví
v Číně a Indii).
V prostředí
„západní kavárny“ občas zazní smělá idea, že extrémně chudé státy by mohly
fosilní mezikrok přeskočit a rozvíjet rovnou moderní energetiku založenou na
obnovitelných zdrojích energie a akumulaci (já už teda úplně vidím ten obří
elektrolyzér třeba na okraji Lusaky…). Teoreticky to samozřejmě možné je. V praxi
by to ovšem celé subsaharské Africe musel někdo zaplatit. Hádejte kdo.
Ano.
I Evropan. Ten samý, který se mohl zbláznit, když mu vloni přišel dvojnásobný účet
za elektřinu. A teď si všimněte toho paradoxu: Ani bohatý Čech, Němec či Litevec
v drtivé většině případů svou vlastní ekologii nefinancuje výhradně ze
svého. Dotaci dostává na fotovoltaiku, domácí bateriové úložiště, zateplení
obálky, tepelné čerpadlo, jímku na dešťovou vodu i elektromobil. Na druhou
stranu dotace mu vždy pokrývá jen část nákladů, zbytek si musí zacvakat sám – a
nutno zdůraznit, že onen „zbytek“ začíná být už pro střední třídu důvodem, proč
do toho vůbec nejít. Jinými slovy chudý Čech, chudý Němec a chudý Litevec si nic
z výše uvedeného prostě nekoupí.
Pak
tu máme velké ekologické projekty na úrovni firem a opět velmi podobný příběh.
Dotace obří, spoluúčast investora značná. Platí to u větrných farem, rozsáhlých
solárních polí i bioplynových stanic. Byť nám to možná na první dobrou hned
nedochází, na každý z těchto počinů pravidelně přispíváme (a teď neřešme,
zda je to dobře nebo špatně, stačí když si to připustíme). A přispíváme všichni
– nejen bohatí, ale i chudí.
O to
víc bije do očí ona disproporce ve vztahu k ekologii. Chudý člověk platí,
nic nedostane, a ještě každý den poslouchá v televizi, jak ubližuje
planetě, když jezdí do práce svým starým otřískaným dieselem. Nedosti na tom, z EU
se na něj navíc valí vlna zákazů a omezení, která má potenciál mu již tak
složitý život ještě náležitě opepřit. Začalo to omezením spotřebičů s vysokými
příkony, končí to zákazem prodeje aut se spalovacími motory, případně zákazem prodeje
kamen na uhlí. Důležitá vsuvka: Autor tohoto textu vůbec nezpochybňuje možný ekologický efekt takových opatření, jen se snaží vcítit do role lidí, kteří to nejvíc
odnesou. A klade si otázku, na kolik všechny ekologické regulace právě v těchto
lidech pěstují ten správný vztah k ekologii jako takové…
To
samozřejmě neznamená, že chudý člověk nemůže žít ekologicky. Nic mu nebrání v tom,
aby zodpovědně třídil odpad, kompostoval, jezdil na kole či MHD či chodil doma
ve svetru. Mimochodem i to topení uhlím lze prokazatelně provozovat s minimálními
dopady na ovzduší – stačí kvalitní spotřebič, správné palivo, čistá spalinová
cesta a rozumná obsluha (důležitý je hlavně dostatečný přívod vzduchu).
Vše
z výše uvedeného však přináší nějakou míru nepohodlí či omezení, a proto
si nepředstavujme, že se to u nižších vrstev v masové míře prosadí. Jak
moc by vás bavilo dobrovolně si utrhovat od úst, když každý den vidíte, že vaši
lépe situovaní sousedé to dělat nemusejí (a taky to nedělají)? Nezbývá než uzavřít, že budeme-li
ekologii i nadále budovat stylem „bohatým dotace, chudým zákazy“, přírodě tím
moc nepomůžeme a sociální napětí bude stoupat (společnost je ostatně už teď jako
papiňák). Na druhou stranu je třeba přiznat, že asi neexistuje způsob, jak to
dělat lépe a radostněji. Nebo ano? Máte nějaký nápad?