Evropa za posledních 18 let odstavila skoro 150 uhelných elektráren

Slyšeli jste někdy o Europe Beyond Coal? Je to aliance nevládních organizací a aktivistických hnutí po celé Evropě, která vede kampaň za co nejrychlejší uzavření uhelných dolů a elektráren a „spravedlivý“ přechod k obnovitelné energii (slovo, kterému se v tomto kontextu pořád marně snažím porozumět, jsem dal alibisticky do uvozovek). Víte, co je na činnosti této organizace skvělé? Určitě to nebyl záměr, ale diskuzi o energetice obohacuje o precizní pravidelně aktualizovaný analytický materiál o evropských uhelných elektrárnách. Materiál, který by se jinak velmi obtížně dával dohromady a který poskytuje jednu z nezpochybnitelných odpovědí na otázku, proč se Evropa nyní potýká s nedostatkem elektřiny.

Excelovský soubor s titulem European Coal Plant Database vám řekne o vývoj evropské uhelné energetiky všechno. Že suverénně nejvíce uhelek mají Němci a Poláci, že jedinou zemí, kde v posledních letech významně vzrostl instalovaný výkon v uhlí, je Turecko, až po takové detaily, jako že největší bosenská elektrárna Tuzla běží od roku 1966 a má instalovaný výkon 723 MW. Nejzajímavější jsou však souhrnná data za celou Evropu v delším časovém horizontu. A teď si držte klobouky. Od roku 2005 se v Evropě (a převážně v rámci EU) zavřelo 147 uhelných elektráren se 447 výrobními bloky. Dohromady 105 GW stabilní a dobře regulované elektřiny z převážně domácího paliva. Čistě z výkonového pohledu to odpovídá 105 blokům Temelína nebo třetině průměrného zatížení celé evropské sítě… Jen od roku 2016 jsme se přitom rozloučili s 84 elektrárnami a flexibilním výkonem 64 GW, který se blíží maximálnímu zatížení Německa. Pro úplnost dodejme, že v EU a Velké Británii zůstalo v uhlí jen necelých 115 GW.

Sluší se přiznat, že některé z výše uvedených vyřazených zdrojů nešly rovnou do důchodu, ale slouží dál díky přestavbě na jiný druh paliva (převážně zemní plyn). To však nemá smysl moc zkoumat, protože samo o sobě nám to moc neodpoví na otázku, jak dobře se nám dařilo v uplynulých dekádách uhelné elektrárny a teplárny nahrazovat. Když se podíváme na ostatní „tvrdé“ zdroje, jsme, jak se říká, „doma“. V oblasti jaderné energetiky zaznamenala unijní sedmadvacítka mezi léty 2000-2020 citelný pokles o 15 % na současných 106 GW. V oblasti zemního plynu – volejte sláva a tři až pět dní se radujte – zdvojnásobení instalovaného výkonu na současných 314 GW!

Jenomže je opravdu co slavit? Jasně, paroplynky, kogenerační jednotky a další zdroje na zemní plyn jsou o něco čistší a ještě flexibilnější než uhelky, na druhou stranu produkují tu nejdražší elektřinu ze všech a zvyšují dovozní závislost Evropy na ne zrovna kamarádských režimech. Pokud si tyto souvislosti dáte dohromady, najednou se vám v plné nahotě odhalí skutečné důvody energetické krize: Evropa prostě v posledních 20 letech trestuhodně podcenila péči o výrobní základnu v energetice.

Pozor! Vlastně ne tak docela. Úplně jsme zapomněli na obnovitelné zdroje energie, do nichž se díky masivním dotacím mohutně investovalo po celé Evropě. Mezi léty 2000-2019 se unijní instalovaný výkon v OZE ztrojnásobil a v roce 2022 se vyšplhal až na fantastických 735 GW. Proč se tedy nestalo to, co předpovídali někteří progresivní energetici a například i výše zmíněné nevládní organizace? Tedy že uhlí bude postupně nahrazeno zelenou energií a na funkci (rostlináře) to nebude mít vliv? Protože nefoukalo a nesvítilo tak, jak bychom potřebovali. Jednoduše se ukázalo, že není kilowatt jako kilowatt a že z pohledu fungování celé energetiky je obrovský rozdíl, když se elektřina dostává do sítě řízeně a s ohledem na aktuální spotřebu, a nebo živelně čistě dle rozmarů počasí.

Abychom se na závěr mohli na vývoj evropské energetiky podívat komplexněji, opustíme rovinu instalovaného výkonu (protože druh paliva dost ovlivňuje roční využití zdroje) a seznámíme se s roční výrobou. Kromě brutálního propadu uhlí z 800 TWh v roce 2000 na 453 TWh v roce 2022 vidíme i celkem výrazný pokles u jádra (z 860 na 609 TWh) a topných olejů či ropných břidlic (z 173 na 54 TWh) a naopak skokový nárůst u zemního plynu (z 363 na 572 TWh) a raketový u OZE (z 407 na 1077). S ohledem na to, že spotřeba elektřiny v Evropě v posledních dekádách mírně roste (a vzhledem k plánované elektrifikaci dopravy, vytápění a průmyslu bude růst i do budoucna), asi není těžké si domyslet, že máme problém, proč ho máme a jak velký je. 

Eurostat - výroba elektřiny podle zdrojů (2000-2020)

Výše uvedené závěry může pochopitelně změnit pověstný "game changer" v podobě vysokokapacitní a ekonomicky snesitelné dlouhodobé akumulace energie. S ohledem na to, jak pomalu se k tomuto cíli zatím přibližujeme, lze však předpokládat, že to pojede dřív čert na bruslích do práce...

Když člověk sleduje tu zpravodajskou smršť, v níž se míchají gigawatty, emisní povolenky či regulační složky ceny, nemůže z toho být moudrý a musí nabýt dojmu, že energetika je tak komplikovaná, že jí prostě není možné porozumět. Výše uvedená čísla ovšem nelžou a dávají příběhu o evropské energetice poměrně jasnou stěžejní zápletku. Máte-li málo elektráren, které fungují na lusknutí prstů, hrozí nám v některých obdobích nedostatek elektřiny. Je-li něčeho málo, je to drahé. Na druhou stranu pořád lepší, když je něco drahé, než když to není vůbec. Ale tak daleko to snad zajít nenecháme…