14. 12. 2023
Investice české firmy Sev.en Global Investments do vietnamské uhelné elektrárny vzbudila značnou mediální pozornost. Kupodivu už ne zvědavost, jak vypadá energetika ve Vietnamu. Tak to napravíme, ne?
Dva výrobní bloky, instalovaný výkon 1240 MW, rychlá výstavba na základě smlouvy typu BOT (Build – Operate –
Transfer), uvedení do provozu v roce 2015. Prostě moderní uhelka, něco
jako nové Ledvice, ale s téměř dvojnásobným
výkonem. Tak lze stručně popsat vietnamskou elektrárnu Mong Duong 2 (což je název,
který českému uchu připomíná tak maximálně padající nádobí). Jaký je kontext přechodu
tohoto zdroje do českých rukou? Jaké podmínky má Vientnam pro rozvoj solárů a
větrníků? A jak moc ambiciózní jsou vietnamské dekarbonizační plány? A proč je vietnamský příběh tak poučný pro naše úvahy o globálním řešení klimatické změny?
Na úvod je třeba připomenout, že Vietnam měl ještě v roce
2000 spotřebu energie na hlavu zhruba na úrovni Angoly či Zambie a že z
hlediska ekonomického výkonu na obyvatele je dodnes rozvojovou zemí. Na
konci tohoto textu se k této informaci vrátíme (to už nám bude jasné, proč
byla tak důležitá).
Kdo někdy Vietnam navštívil, asi ho nepřekvapí, že země oplývá
nikoliv mlékem a strdím, nýbrž ideálními podmínkami pro rozvoj solárních i
větrných elektráren.
Průměrná doba slunečního svitu dosahuje impozantních 2000–2500
hodin za rok (u nás je to s bídou polovina) a intenzita slunečního záření
v jižních provinciích 5 kWh na metr čtvereční za den (u nás 3 kWh). Celkový
využitelný potenciál solárních elektráren ve Vietnamu odhadují experti na nějakých
22–25 GW.
Vietnam také patří k největrnějším zemím jihovýchodní
Asie, a to zejména kvůli 3000 km dlouhému mořskému pobřeží. Dle studie Světové
banky lze pro výstavbu větrných elektráren využít až 8,6 % území Vietnamu, což
slibuje potenciál 24–26 GW.
Do třetice: Vietnam má naprosto fantastické podmínky pro
provozování vodních elektráren a taky ho náležitě využívá. Donedávna vyráběl většinu
elektřiny právě z vody.
To ale bylo ještě v dobách „angolských“ či „zambijských“.
Pak nastal bouřlivý ekonomický rozvoj a země potřebovala levnou a stabilní
energii. Protože nároky na energie stoupaly každý rok asi o 8 %, Vietnamcům nezbylo
nic jiného než rychle stavět uhelné elektrárny. Jen v letech 2011-2021 se
spotřeba uhlí ve Vietnamu zpětinásobila!
A podle toho vypadá i současný energetický mix. V loňském
roce pocházelo nejvíce vietnamské elektřiny právě z uhlí (39 %), následovaném
vodními zdroji (37 %) a zemním plynem (11 %). Ani solární boom z posledních
let nezměnil nic na tom, že podíl slunečních elektráren na roční výrobě zůstal poměrně
malý (10 %). O větru snad zatím ani nemá smysl moc hovořit (3 %).
Pokud jde o klimatické ambice, Vietnam má po konferenci v
Glasgow kupodivu stejné cíle jako Evropa či Česko: klimatická neutralita do
roku 2050! Podle nového energetického plánu chce vietnamská vláda snížit podíl
uhlí na celkové instalované kapacitě ze současných 34 % na 18 % v roce 2045
a už do dvou let definitivně zastavit zatím neutuchající výstavbu nových uhelných
zdrojů. Místo nich mají v zemi vyrůst elektrárny na zemní plyn, jejichž
podíl na instalované kapacitě v důsledku toho vzroste ze současných 15 %
na 25 % v roce 2045. Podíl obnovitelných zdrojů má ve stejném roce
dosáhnout až 53 % celkové instalované kapacity.
Výše uvedené závazky si vyžádají jen v následujících deseti
letech investice ve výši až 133 miliard dolarů (z toho jen investice do
OZE do roku 2030 se odhadují na 24 miliard dolarů).
Jakým zázrakem se v letech 2045-2050 zrodí ze stále poměrně
dost fosilní ekonomiky ona kýžená klimatická neutralita, to je trochu záhada.
Ale i tak to bude jen do roku 2045 docela jízda…
V kavárenských diskuzích o klimatické změně,
dekarbonizaci, životě, vesmíru a vůbec tu a tam zazní osvěžující myšlenka, že
rozvojové země by mohly v ekonomickém rozpuku přeskočit onu nepěknou (a
podle nich technologicky i morálně již překonanou) fosilní fázi a postavit hospodářských
růst rovnou na moderní energetice, tedy obnovitelných zdrojích a akumulaci.
Prostě žádné uhelky či plynovky (nebo nedej bože jaderky), ale rovnou soláry,
větrníky, baterie a samozřejmě zelený vodík, protože bez něj si o dlouhodobé
akumulaci můžeme nechat jen zdát (nejspíš tedy i s ním, ale o tom až jindy).
Moderní dějiny vietnamské energetiky bohužel zřetelně
potvrzují, že tato osvěžující myšlenka nemá reálný základ. Fosilní fáze zde
totiž nastala až v teprve nedávné době, kdy se již začaly prudce rozvíjet
obnovitelné zdroje energie. Proč se už v této zemi, která má tak ideální
podmínky pro výrobu energie ze slunce, větru a vody, nepodařilo zrealizovat
onen „velký skok“? (podobnost s hospodářským programem jiné asijské země
čistě náhodná). Nechme si to někdy převyprávět od samotných Vietnamců, ono to svoje důvody mít bude.
Ne, že by dekarbonizovat vietnamskou ekonomiku vůbec nešlo.
Ono to asi půjde. Ale smiřme se s tím, že to bude trvat dlouho, bude to
hodně drahé a vůbec není jasné, zda se to podaří v podobě, jak si to
Vietnamci nakreslili. A mezitím bude stabilitu a spolehlivost vietnamské sítě
hlídat i moderní uhelná elektrárna s českým majitelem.