4. 1. 2024
Investují miliardy eur do solárů a větrníků. Přesto mají ve výrobě elektřiny podobnou uhlíkovou stopu jako my a vloni se dokonce po 21 letech propadli do deficitu. Kde udělali „soudruzi z NDR“ chybu?
Víte, co je zatím nejdražší stavba v dějinách lidstva? Záměrně
jsem se vyhnul formulaci „nejdražší stavba na Zemi“, protože tato se nachází ve
vesmíru. Ano, jde o mezinárodní vesmírnou stanici ISS. V roce 2017 se její
celkové investiční náklady odhadovaly na 157 miliard dolarů, v přepočtu dnešním
kurzem tedy na nějakých 3,5 bilionu korun.
I tato nepochopitelná částka však bledne v porovnání s tím,
kolik peněz už Němci nalili do obnovitelných zdrojů energie. Německá Agentura
pro obnovitelnou energii spočítala (AGEE), že jen výstavba solárů, větrníků,
bioplynek a vodních či geotermálních zdrojů v letech 2000-2021 spolykala
320 miliard eur (= 8 bilionů korun). Když k tomu připočteme i nezbytné
investice do posílení elektrizační soustavy a další doprovodné náklady, do roku
2025 máme být na nějakých 520 eurech (= 12,5 bilionů korun). Odhady do roku
2050 pak hovoří až o těžko uvěřitelných třech bilionech eur (= 75 bilionů korun).
Nejzřetelněji se tyto obří investice zatím projevují ve
strmém růstu solární a větrné energetiky. Mezi léty 2002-2023 stoupl instalovaný
výkon ve fotovoltaice z nuly na 80 GW a ve větru z 12 GW na 69 GW. Díky
tomu se hned na začátku letošního roku mohla Spolková agentura pro sítě
(Bundesnetzagentur) pochlubit, že země vloni poprvé v historii vyrobila
více než polovinu elektřiny z obnovitelných zdrojů – konkrétně 55 %,
zatímco předloni „jen“ 48 %.
Jenomže tady dobré zprávy končí. Německo se vloni dostalo do dlouho nevídaných výrobních deficitů, a to se významně podepsalo na roční výrobní bilanci. Německo se stalo poprvé od roku 2002 čistým dovozcem elektřiny.
Navíc se zatím ani omylem nedostavují skutečné cíle Energiewende,
tedy snížení emisí oxidu uhličitého a konec fosilních zdrojů. Jak praví klasik, na novinářskou otázku „jak jste daleko“ by
poctivá odpověď musela znít „jsme poměrně blízko“. Podle posledních informací z Bundesnetzagentur
si chce Německo kvůli zajištění stability sítě podržet uhelné elektrárny
minimálně do roku 2031 (mimochodem v tomto českém článku je roztomilý
překlep s datem březen 3031). Ze stejného důvodu plánuje do roku 2030
vybudovat 25 GW v plynových elektrárnách. Bojovat proti změně klimatu výrobou
elektřiny ze zemního plynu je přitom (při započtení úniků metanu při těžbě a
přepravě paliva) asi stejně dobrý nápad jako využít ke stejnému záměru výrobu
elektřiny z uhlí…
Zanechme ale laciné kritiky – vždyť snažit se dekarbonizovat
něco tak obrovského a komplexního, jako je německá energetika, to je jako snažit
se vymýtit korupci z celosvětového fotbalu… Abychom však byli poctiví,
musíme se podívat na čísla vyjadřující emisní intenzitu na jednotku vyrobené
energie. A tento pohled je bohužel naprosto tristní. Zatímco Francie aktuálně exceluje na úrovni 43 gramů CO2 na kWh, Německo je stále na téměř 400
gramech, tedy téměř desetinásobku!
A opět si můžeme s kapelou No Name pobrukovat hezkou
písničku (ne I prokletí může být štěstí, ale Čím to je). Z grafu společnosti
Radiant Energy Group lze snadno vyčíst, že kdyby Němci neodstavili své moderní
jaderné elektrárny, pohybovali by se dnes zhruba na úrovni 100 gramů, tedy čtyřikrát
níž! Až se budete příště v hospodě bavit o energetice, můžete zaperlit
slovní hříčkou: Víte, jaký je v jádru rozdíl mezi francouzskou a německou
dekarbonizací? No právě že v tom jádru…

Inženýr Wagner by samozřejmě reagoval (oprávněnou) replikou,
že „Das ist doch die erste Phase, die Zuckerfabrik ist nicht fertig“. Připravují
se obrovské investice do bateriových systémů, komunitní energetiky, přenosových a distribučních sítí a také do vodíku, který snad konečně umožní dlouhodobou akumulaci energie. A
nově připravované „plynovky“ by měly být schopné spoluspalovat vodík, čili to
taky není úplný úlet, ale docela promyšlený krok. Takže se možná někdy v roce
2045 či 2050 může ukázat, že navzdory všemu bloudění a strastím byla německá cesta správná. Nějakým zázrakem to všechno dohromady začne fungovat a výsledkem bude
stabilní, bezpečná a cenově dostupná energie. Nebo taky ne a bude to v lepším
případě jen děsně drahé, v horším nefunkční. Mně osobně připadá
pravděpodobnější, že se nám konečně podaří jiný zázrak – uvedení termojaderné
fúze do komerčního provozu.
Na závěr takové malé srovnání: Česko vyrobilo v roce
2023 z obnovitelných zdrojů pouze necelých 15 % elektřiny, z toho jen
třetinu z větru a slunce. Podle dekarbonizačního scénáře z nejnovějšího
Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy (to je ten scénář, který
jako jediný může vést ke splnění platných klimatických závazků ČR) bychom měli
v roce 2040 vyrobit z obnovitelných zdrojů 38 % elektřiny (z toho čtyři
pětiny ze slunce a větru). Čili budeme teprve někde napůl cesty tam, kde už Německo
dávno je dnes. Se vším dobrým i špatným, co to přinese. Just saying.