Minulý týden vypadlo jádro a najelo uhlí. Co najede, až uhlí nebude?

8. 2. 2024

Jeden blok Dukovan v plánované odstávce, jeden blok Temelína v neplánovaném výpadku. Dohromady minus 1546 MW! Do takové šlamastyky se dostala česká síť minulý týden. Jak to, že se nic nestalo?

Minulý týden vypadlo jádro a najelo uhlí. Co najede, až uhlí nebude?
Máte doma lego nebo duplo? Vychováváte-li malé děti, je to ta první věc, na kterou s bolestivou grimasou šlápnete, když vstoupíte do obýváku (ta stavebnice, ne děti). Udělejte si radost a za dlouhých zimních večerů roztřiďte kostičky podle barev a postavte z nich symbolické komíny dle instalovaného výkonu českých řiditelných zdrojů. Proč jenom řiditelných? Protože u těch neřiditelných stačí, aby bylo zamračeno, bezvětří a sucho a nedostanete z nich o moc víc elektřiny než z těch kostek lega… Cílem je nasimulovat nejkritičtější situaci a otestovat soběstačnost našeho energetického mixu.
A teď už hurá do dětských let! Jádro bude ze čtyř červených kostek (netto instalovaný výkon 4 GW), plyn ze dvou šedých a parní zdroje z osmi hnědých (plus jedné poloviční, i v duplu takové existují). A pak si připravte něco přes deset růžových (ať bojujeme proti genderovým stereotypům) na zatížení sítě, neboli okamžitou spotřebu.
Abychom zjistili, jaké bylo to historicky úplně nejvyšší zatížení, musíme pocestovat v čase o tři roky nazpátek. Bylo mrazivé pondělí 15. února 2021. Den po Valentýnu, ale také po dalším prodloužení nouzového stavu kvůli šíření covidu. V 8:50 nastala historická událost, byť v tu chvíli ji ocenili tak leda dispečeři, kteří zrovna sloužili na Bohdalci. Z důvodu déle trvajících mrazů dosáhla okamžitá spotřeba elektřiny v ČR hodnoty 12 226 MW, a překonala tak stávající historické maximum 12 058 MW z 28. února 2018. Mimochodem když ČEPS oznamoval tuto zprávu na sociálních sítích, jeden z uživatelů pod to napsal: „Pardon. Já zapojoval nějaký světla. Už to bude dobrý ???? Díky.“ Na nás, Čechy, je prostě spoleh…
Takže kolik těch růžových kostek, dvanáct? Vlastně o jednu míň, protože hodnota 12 226 MW reprezentovala brutto zatížení včetně vlastní technologické spotřeby elektráren (bez ní jsme na něco málo přes 11 000 MW). Růžový komín o jedenácti řadách tedy máme hotový a teď k němu přistavíme ještě jeden pestrobarevný, který bude reprezentovat skutečnou výrobu v daném okamžiku. Na stavbu budeme potřebovat tři a půl červené, jednu šedou a pět a půl hnědé. Pokud to máte správně, pestrobarevný komín by měl být o jednu kostku nižší než ten růžový. To je v pořádku, protože 15. února 2021 ve skutečnosti neřiditelné zdroje i v tom marastu něco málo vyrobily a plyn se posnažil trochu víc, než vykazuje naše kostičkové zjednodušení („čtvrťová“ kostička už bohužel neexistuje).
Klíčová otázka zní: Kolik nám toho zbylo ve stavebninách? Jestli dobře počítám, tak půl červené, jedna šedá a tři hnědé. Jinými slovy od opravdu velkých problémů nás dělily čtyři a půl kostky. Přeháněli energetici, když mluvili o tom, jak moc jsme se ocitli „na hraně“?
Nepřeháněli. Toto na první pohled dětinské cvičení je sice celkem užitečné, protože dává i laikovi jakous takous představu o soběstačnosti naší energetiky. Ale jinak je to trochu blbost. „Stavebnicový“ přístup totiž vůbec nezohledňuje uspořádání zdrojů do výrobních bloků a jejich podíl v odstávkách ani v zapojení do služeb výkonové rovnováhy. Jinými slovy ignoruje fakt, že řada bloků často nemůže jet, ani kdyby chtěla (třeba z důvodu opravy), nebo nemůže jet naplno, protože musí vykrývat výkyvy v síti a dbát pokynů správce soustavy. Akumulaci a import jsem pro změnu ignoroval já, a to zcela záměrně, protože se bavíme pouze o kritické situaci, kdy není odkud ani z čeho.
Ve skutečnosti tedy onoho rána 15. února 2021 česká síť opravdu měla namále. Že z toho nakonec byla jen zajímavost na čtvrtou stranu celostátního deníku, za to vděčíme hlavně tomu, že naše soustava je pořád tak neskonale robustní. Což je slovo, které používají energetici v souvislosti s českou soustavu už tak nějak ze setrvačnosti. Co to ale vlastně znamená? Nenechme se mýlit, zdaleka nejde jen o dráty a další infrastrukturu, ale především o dostatečný převis řiditelných zdrojů nad maximálním zatížením.
Pravda je taková, že žádná země nemá skoro nikdy k dispozici veškeré existující výrobní bloky – něco je v sezonní odstávce, něco v dlouhodobé ekologizaci, něco může neplánovaně vypadnout (a to třeba i z důvodu omezeného množství dovezeného paliva, vzpomeňme na plynovou krizi). Proto je vhodné mít soustavu dimenzovanou co možná nejvýše nad „růžový komín“.
Suverénně nejspolehlivějším zdrojem energie ze všech je jádro (pokud tedy zrovna nemá službu Anatolij Ďatlov). Provozovatelé operují s termínem „spolehlivost“, který zjednodušeně řečeno ilustruje provozní způsobilost a disponibilitu zařízení v čase. V případě Temelína se spolehlivost pohybuje kolem 99 %. K poslední neplánované odstávce zde došlo v roce 2019. Tedy až do minulého týdne.
V úterý 30. ledna 2024 museli technici neplánovaně odstavit druhý blok kvůli opravě těsnění v nejaderné části. I laik snadno nahlédne, kterak se mezi 16:00 a 20:00 snížil výkon českých jaderek přibližně o 1000 MW. Když k tomu připočteme předcházející plánovanou odstávku třetího bloku v Dukovanech (477 MW), dohromady šlo o nucený pokles disponibility českého jádra o téměř 40 % na něco málo přes 2400 MW.
Co vykrylo absenci jaderné elektřiny v síti? Z čísel jednoznačně vyplývá, že to byly hlavně flexibilní hnědouhelné zdroje. Zatímco před neplánovaným odstavením temelínského bloku se jejich výkon pohyboval v rozsahu přibližně 2300-3500 MW, následně to bylo 3500-4300 MW. Zatímco ve Chvaleticích, Počeradech, Ledvicích i na Kladně jelo už před tím skoro všechno, co mohlo, a to na velmi vysoký výkon, od úterního večera a během středy postupně najely navíc například první a čtvrtý blok v Tušimicích nebo třetí blok v Prunéřově. Paroplynka v Počeradech dosahovala stejných maxim jako dříve, ale držela se na nich delší dobu. Nic jiného nám v tomto období nepomohlo – vody, slunce a větru totiž bylo pořád stejně.
Kladu si otázku, jakým způsobem by se výrobní základna vyrovnala s výše uvedenou situací, pokud by se již nemohla opřít o žádné hnědé kostky, tedy o stávající uhelnou flotilu. A rovnou si odpovídám: No přece pomocí kostek šedých, tedy náhradních paroplynových zdrojů! Což je trochu problém, protože ony se ještě ani nezačaly stavět.
V roce 2020 Uhelná komise na základě rozsáhlých analýz a názorů nejfundovanějších odborníků v Česku rozhodla, že uhlí skončí v roce 2038, a to za předpokladu, že se za něj podaří nalézt náhradu. Vláda pak ve snaze vyjít vstříc evropské politice ochrany klimatu uspíšila odchod od uhlí o pět let a vyhlásila marketingově blyštivější rok 2033. Jenomže bez ohledu na to, co si kdo nakreslil, se může stát, že neúprosná ekonomika uzavře jediné české řiditelné domácí zdroje energie mnohem dříve. Je to až primitivně jednoduché. Pokud provozovateli nebude vycházet rovnice cena elektřiny minus emisní povolenka minus variabilní náklady rovná se přiměřený zisk, nebude mít jediný důvod pokračovat ve výrobě a zdroj dřív nebo později skutečně uzavře.
Kolik kostek si můžeme dovolit zahodit a v jakém harmonogramu? Kdy vyroste v Česku první nová paroplynová elektrárna? A co budeme dělat, když nám vznikne několikaleté období, kdy už nebudeme mít uhlí a ještě nebudeme mít plyn? Jak budeme řešit souběh neplánovaných a plánovaných výpadků? Jak moc navýší ceny elektřiny pro české zákazníky nucený dovoz ze zahraničí v kritických situacích? Otázky, samé otázky…
zpět
Nastavení cookies