Němci už zase chtějí zachytávat CO2. Zaříznou jim to zase aktivisté?

Je na čase si přiznat něco důležitého. Mezi realitou, platnými dekarbonizačními cíli a naprosto drastickými kroky, které by možná skutečně mohly ještě odvrátit (nebo zmírnit) změny klimatu, citelně narůstají rozpory. Evropští politici, kteří už si to přiznali, v důsledku berou na milost i technologie, které jejich předchůdci odmítli. Výmluvným příkladem je zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (Carbon Capture and Storage, zkratka CCS a tankovací kartu v tom nehledejte). Zvítězí tentokrát víra v technologické řešení krize nebo opět podlehneme iracionální hře se strachem?

Středně odborná vsuvka: Pokud to myslíme s dekarbonizací Česka, Evropy či rovnou celé zeměkoule skutečně vážně (a autor si vůbec neklade ambici posoudit, zda bychom měli a na kolik je to vůbec možné), bez CCS se objektivně neobejdeme. Některé druhy těžkého průmyslu jako cementářství či ocelářství produkují tzv. procesní emise CO2, které vůbec nesouvisejí s tím, že je potřeba „zatopit pod kotlem“ (to se dá i bezemisně, byť to taky není žádná legrace), ale vycházejí ze samotné podstaty výrobního procesu. Dobře je to vidět hlavně na výrobě cementu. Prostě když zahřejete rozemletou směs vápence s jíly na teploty kolem 1450 °C, rozloží se na oxid vápenatý (pálené vápno) a oxid uhličitý, i kdyby se Gréta stavěla na hlavu. Nenutí ji k tomu (tu směs, ne Grétu) sice nic jiného než chemická rovnice ze základní školy, ale z jejího zajetí se bohužel cementáři při sebevětší kreativitě nevymaní:

CaCO3 → CaO + CO2

Koncem února se objevila nenápadná zpráva, kterou česká média přešla bez větší pozornosti (na jejich obranu je třeba připustit, že v té aktuální záplavě zásadních informací zanikne ledacos). Německý ministr hospodářství Robert Habeck oznámil, že legislativně povolí technologii CCS právě v určitých emisně náročných průmyslových odvětvích. Zároveň představil strategii, která umožní exportovat emise do existujících skladovacích zařízení v Norsku a otevře průzkum výlučné ekonomické zóny Německa v Severním a Baltském moři pro vybudování vlastních úložišť.

Můžeme se jen domýšlet, co stojí za tímto rozhodnutím. Jedním z podezřelých je však bezpochyby oprávněná obava, že dekarbonizace nepostupuje tak rychle, jak by bylo potřeba, a že rok 2045, k němuž má Německo dosáhnout čisté uhlíkové nuly, se naopak blíží rychleji, než by bylo potřeba. Německé vzkříšení CCS patrně navazuje i na plán Evropské unie ze začátku února, který žádá členské státy o budování uhlíkových úložišť.

Agentura Bloomberg označila německý krok za významný posun, protože dřívější pokusy o skladování uhlíku skončily v Německu poněkud neslavně. Abychom uměli posoudit, nakolik nyní hrozí ten samý scénář, po vzoru Evropy 2 si střihneme jednu oblíbenou retrospektivní rubriku: Dnééééés se podíváme zpátky do minulosti na to, jak to bylo ve skutečnosti s prvním německým pokusem ukládat CO2.

Půvabný a nesmírně poučný příběh o Schwarze Pumpe znáte. Nebo ne? Tak to rychle napravte zde a pak se vraťte, povíme si něco o legislativním kontextu této události.

První dva pokusy o přijetí zákona o ukládání CO2 do podzemí ztroskotaly v letech 2009 a 2011 a do značné míry na tom měly podíl masivní protesty občanských iniciativ ve Šlesvicko-Holštýnsku proti výstavbě CO2 potrubí. Napotřetí už se to v roce 2012 podařilo a bylo to klasické Pyrrhovo vítězství, protože zákon dal spolkovým zemím právo veta proti umístění CCS infrastruktury. Tím byl de facto další rozvoj zablokován.

Nic na tom nezměnily ani snahy o zmírnění pravidel v následujících letech povolit ukládání alespoň pod mořské dno. V této souvislosti stojí za to zmínit protest Greenpeace před šlesvicko-holštýnským Zemským sněmem v roce 2014. Aktivisté přišli s dvoumetrovou maketou časované bomby a argumentací postavenou na strašení, že dojde k zasolení podzemní vody, obyvatelé na pobřeží se promění v pokusné králíky a že rozvolnění pravidel otevře výstavbu nových uhelných zdrojů (bezemisních, ale nechme to být). Už tehdy otevřeně volali po plošném zákazu CCS.

Uběhlo deset let a na stole je nový návrh. Nutno dodat, nikterak revoluční, protože neruší spolkové veto a může otevřít cestu pouze k podmořskému ukládání uhlíku, nikoliv vnitrozemskému. Přesto se setkal se snad ještě ostřejší kritikou než jeho předchůdci. Aliance jedenácti ekologických sdružení a občanských iniciativ (včetně Greenpeace) uvedla, že CCS ohrožuje pitnou vodu a ničí krajinu, je opakem ochrany klimatu a jen prodlužuje výrobu poškozující klima.

Ministr Habeck to náležitě schytal i od svých politických kolegů, a to jak z opozice, tak vládní koalice. „Na ochranu klimatu při výrobě energie máme obnovitelné zdroje, nepotřebujeme k němu úložiště CO2. Technologie musí být vyloučena z fosilních elektráren,“ sdělila Nina Scheer (SPD). „Habeck chce proměnit Severní moře v obrovské úložiště CO2 a dovážet obrovské množství frakovaného plynu,“ připojila Carola Rackete, kandidátka hnutí Levice do evropských voleb.

V návaznosti na tak intenzivní kritiku by laik skoro podlehl dojmu, že se nebadíme o ukládání CO2, ale radioaktivního odpadu. Principiálně jde přitom o to samé jako ukládání zemního plynu do podzemních zásobníků – tedy něco, co provozujeme i v Česku už skoro 60 let a co nám v předchozích letech zdvořile řečeno dost zachránilo pozadí. Oxid uhličitý se vtláčí do úplně těch samých prostředí – vytěžených plynových či ropných vrtů, případně tzv. slaných akviferů.

V Evropě a ve světě pak ani samotná CCS není žádnou novinkou, ale už desetiletími ověřenou spolehlivou technologií, která se využívá zatím převážně k intenzifikaci těžby zemního plynu a ropy. Po celém světě existuje v současnosti 194 komerčních zařízení CCS, z nichž 30 je již plně funkčních, a dohromady dokážou za rok zachytit a bezpečně uložit kolem 40 milionů tun CO2. Jen pro zajímavost, v Evropě je premiantem Norsko, to by asi nikdo nepodezíral z neekologických praktik…

Jak to nakonec dopadne v Německu, to budeme s napětím sledovat i u nás – nezapomínejme, že máme jednu z nejprůmyslovějších ekonomik v Evropě a že jsme na svém západním sousedovi do značné míry závislí. Osobně se trochu obávám, že platí-li pravidlo Marka Twaina o rýmující se historii, ve hře je i Cimrmanův pověstný absolutní rým.