Solární boom slézá ze střech do volné krajiny. Co na to energetika?

V roce 2021 přibylo v Česku 9 321 solárních elektráren s celkovým výkonem 62 MW. O rok později dalších 33 760 elektráren a 288,8 MW. Vloni už 82 799 elektráren a 970 MW. Nutno dodat, že naprostou většinu investic tvořily menší instalace v domácnostech (91 % v roce 2022 a 96 % v roce 2023).

Nevídaně rozjetý solární kamion ovšem letos v březnu předvedl stejně nevídané „zahamtnutí“. Dobře vidět je to na zájmu o dotace ze Státního fondu životního prostředí. Zatímco leden přinesl solidních 8374 žádostí a únor velmi pěkných 18 485, v březnu to vypadalo, jako kdyby české střechy byly už plné. Pouhých 726 žádostí. To je meziměsíční pád o 96 %!

Když ovšem zvednete hlavu v kterékoliv české obci, zjistíte, že střechy rozhodně plné nejsou. Bohužel podobně na tom budou po inflační vlně i české peněženky. Takže stačilo, aby se u nejoblíbenějšího dotačního titulu mírně upravily (čti: zhoršily) podmínky a rázem zájem o fotovoltaiku citelně pohasl. Zatímco ještě v únoru jste mohli na soláry čerpat až 200 tisíc korun, teď je to už „jenom“ 160 tisíc korun. Žádné drama, že? Navíc na původních 200 tisíc se dá stále dosáhnout za předpokladu, že si k solárům pořídíte ještě zateplení domu. Mimochodem, původní dotační podmínky skončily přesně na Valentýna, to musel být trochu komunikační oříšek…

Odborníci zatím nad čísly mávají rukou s tím, že jde o typický výkyv daný reakcí na změnu. Tedy něco jako efekt „másla ve slevě“, které se rychle vyprodá a jehož následovníci s původní cenou už zdaleka nemají takový odbyt.

Může být, na druhou stranu si nelze nevšimnout, že ceny silové elektřiny jsou už někde na úrovni srpna roku 2021. To jednak podstatně snižuje návratnost fotovoltaických investic a zároveň i motivaci domácností řešit svou energetickou budoucnost. Tak levně, jako bylo před krizí, už sice nejspíš nikdy nebude (nově hlavně kvůli regulované složce účtu za elektřinu), na druhou stranu je jen otázkou času, kdy se poklesy na burze intenzivněji propíšou do cen pro koncové zákazníky. Čili panika z energetické krize je dávno pryč a domácnosti už opět otáčejí každou korunu, než ji pošlou do světa. Tento vývoj je ostatně i v souladu s prognózou Deloitte, podle níž už se přírůstky rezidenční FVE na takovou úroveň jako v letech 2022-2023 nevyšplhají.

O to zajímavější vývoj nás ale nejspíš čeká v oblasti pozemních instalací (ne, že by to nějak souviselo, ale je to hezký oslí můstek). Největšími solárními farmami se v nejbližších letech stanou Tušimice II s instalovaným výkonem 126,7 MW a Vysočany – Plató s instalovaným výkonem 115,7 MW. Obě vyrostou na rekultivovaném území po těžbě hnědého uhlí na Chomutovsku. ČEZ však hovoří o tom, že jen v lokalitě Tušimice-Prunéřov vznikne celkově až 400 solárních MW a po celé republice pak do roku 2030 plánuje postavit ve fotovoltaice a větru úctyhodných 6000 MW.

Činí se i ostatní velcí hráči na trhu. Sev.en Česká energie vybuduje na Mostecku pět velkých solárních parků o celkovém výkonu 121,8 MW, SUAS Group postaví v Karlovarském kraji tři fotovoltaické elektrárny o celkovém výkonu 45 MW a Unipetrol chystá nedaleko své litvínovské chemičky dalších 60 MW.

Nicméně když opět zalistujeme studií Deloitte, zjistíme, že s nějakými vyššími přírůstky v oblasti velkých solárních parků lze počítat hlavně v letech 2028-2030. Proč až tak pozdě? Autoři patrně počítají se zdlouhavými povolovacími procesy. Přeci jen stavební povolení k osmnácti panelům na střeše rodinného domu je trochu něco jiného než stavební povolení ke stovkám tisíc panelů ve volné krajině…

Klíčová otázka však zní: Jak a kdy se všechny tyto investice projeví v české energetice? Bavíme-li se o malých instalacích na střechách rodinných domů či podniků, v drtivé většině jde o lokální spotřebu a úspory. Jinými slovy síť zaznamená něco málo přetoků, ale daleko spíš si všimne sníženého odběru ze strany koncových zákazníků. My všichni dohromady si pak v konečném důsledku bohužel všimneme na faktuře, a to zejména v kolonce distribuce a dalších regulovaných složek. Vysvětlení je ryze účetní. Bez ohledu na to, kolik domácností a firem ozdobí své střechy fotovoltaikou, distribuční sítě se nezkrátí, spíš naopak bude potřeba je posílit, modernizovat a nadále o ně pečovat. A logicky čím méně budou solární i nesolární zákazníci odebírat ze sítě, tím víc se zdraží odběr za jednotku energie, aby správce zařízení měl z čeho financovat všechny ty investice a servis.

Zatímco zapojování malých střešních fotovoltaik je čistě boj distributora (a výraz boj je celkem na místě, protože dráty nejsou nafukovací a investice se samy nezaplatí), velké solární parky už kladou významné nároky i na správce přenosové soustavy. V tomto případě už se totiž nebavíme o lokální spotřebě a úsporách (většinou), ale o neřiditelné elektrárně nezanedbatelné velikosti. Ostatně vzhledem ke kapacitám má smysl připojovat tyto parky i přímo do přenosové soustavy, kam se do jedné linky vejde dohromady až 1700 MW.

Jaké výzvy nás čekají pro změnu kvůli velké fotovoltaice? Naposledy si odskočme do studie Deloitte. Je rok 2030, Česko má ve velkých solárních parcích skoro 10 000 MW. V létě mají tyto elektrárny potenciál kolem poledne pokrýt takřka celou spotřebu naší země, v zimě však nastanou dny, kdy nedodají do sítě skoro nic. Když se prudce změní počasí, může se dodávka změnit až v řádu tisíců megawattů, tedy bavíme se o ekvivalentu výpadku temelínského bloku. Když k nám zavítá saharský písek, nebo islandský sopečný prach, řešíme to samé. Když dojde k zatmění Slunce, máme aspoň šanci se připravit, ale to nic nemění na závažnosti oné výzvy. Když budou mít obchodníci velké oči (třeba na Velikonoce), může se stát, že nebudeme vědět, co s přebytečnou elektřinou, a může opět dojít na nucené odpojování fotovoltaik.

Scénářů je opravdu hodně a my se na ně musíme připravit. Ať už patříte mezi greendealové optimisty či skeptiky, na jednom se nejspíš všichni shodneme: V energetice se rýsuje čím dál širší okno, v němž už nebudeme mít dostatek starých flexibilních zdrojů na uhlí a zemní plyn a ještě nebudeme mít vybudovanou novou infrastrukturu, o níž dokonce ještě nemáme úplně přesnou představu, jak bude vypadat. Bateriová úložiště, vodík, chytré sítě, řízení spotřebou – to všechno se zatím vyvíjí hodně pomalu. Blížíme se do situace, v níž už se nebudeme moci spolehnout na starou energetiku a ještě nebudeme mít hotovou tu novou. Vnucuje se kacířský dotaz: Nebudeme nakonec za všechna ta dotační „zahamtnutí“ či složité povolovací procesy ještě docela vděční?