Jen 57 firem může za 80 % emisí. Bez nich se ale civilizace zhroutí

Zpravodajské weby, mám pro vás návod na ložený clickbait! Vygooglete pár desítek ropných, uhelných či plynových společností, zjistěte, jaké měly emise skleníkových plynů za určité období a porovnejte to s celkovými globálními emisemi téhož období. Je-li podíl příliš nízký, za stálého míchání přidávejte další fosilní společnosti. Už je to aspoň přes 50 %? Výborně! Titulek je hotov, zbytek už se dopíše skoro sám a můžete to rovnou zatepla servírovat čtenářům!

V roce 2017 přesně tímto způsobem vznikla bombastická zpráva, že v posledních třech desetiletích vypustila pouhá stovka firem 71 % světových průmyslových emisí skleníkových plynů. O dva roky později nás pro změnu šokovalo sdělení, že více než třetinu emisí oxidu uhličitého a metanu od roku 1965 vypustilo pouhých dvacet ropných firem.

A letos na jaře vyšlo najevo, že 57 výrobců ropy, plynu, uhlí a cementu je přímo spojených s 80 % světových emisí skleníkových plynů od uzavření Pařížské dohody o klimatu v roce 2016. Ve všech případech je samozřejmě původcem informace vědecká studie renomovaného think tanku, o němž jste v životě neslyšeli, a proto česká média zdrojují seriózní médium západního světa, které zprávu jako první převzalo. V posledním případě šla informace po ose Carbon Majors – The Guardian. Nenechme tu vhozenou rukavici pro jednou ležet a zkusme se seriózně zamyslet nad tím, co by se stalo, kdybychom zprávu vzali smrtelně vážně.

Tak ještě jednou: Vybodněme se na obnovitelné zdroje energie, akumulaci, povolenky, chytré sítě, zachytávání a ukládání oxidu uhličitého. Udělejme krátký proces s 57 firmami a globální emise skleníkových plynů rázem spadnou o závratných 80 %! Co to je za bídné společnosti?!

Zavítejte na online dostupnou zprávu Carbon Majors. Nalistujte si stránku 31 s databází největších uhlíkových hříšníků po Pařížské dohodě (2016-2022). A nesmějte se moc nahlas. Na prvních deseti místech figurují společnosti zcela mimo západní svět.

První místo s podílem 25,79 % zaujímá „firma“ s názvem China (Coal). Druhá je saúdskoarabská společnost Saudi Aramco (4,84 %), která má nejvyšší denní produkci ropy na světě. Bronzovou medaili má ruský Gazprom (3,26 %), bramborovou další „firma“ s názvem Coal India (3,01 %). Následuje Národní íránská ropná společnost (2,8 %) a čínské cementárny (3,21 %). Na sedmém místě je Ruská federace s podílem 2,53 % (no dobře, ta by nám zrovna v této době asi úplně nechyběla). Elitní desítku uzavírá ruská ropná společnost Rosněfť (2,07 %), China National Petroleum Corporation jako hlavní národní ropná a plynárenská korporace Číny (1,71 %) a další ropná společnost Abu Dhabi National Oil Company (1,7 %).

Sečteno a podtrženo, dle analýzy Carbon Majors vypustilo v období 2016-2022 více než polovinu globálních emisí deset společností z Číny, Indie, Ruska, Íránu, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. V titulcích západních médií (včetně listu The Guardian) přesto figurují pouze ExxonMobil, Shell, BP a Chevron, kteří jsou dohromady zodpovědní dohromady za 5,04 % světových emisí…

Ale zanechme zbytečných hádek typu „měli bychom třetímu světu uznat právo na vyšší emise, protože historicky jsme vypustili víc“ (to dohadování stejně nikam nevede). Představme si na okamžik, že ze dne na den přestane fungovat všech 57 subjektů, které vypouští 80 % globálních emisí. Jak by to vypadalo?

V Číně a Indii (tedy ve dvou nejlidnatějších zemích světa) nastává okamžitě blackout. Globální trhy s ropou, uhlím a zemním plynem se hroutí, cena těchto komodit stoupá o stovky procent a v řádu týdnů se odběratelé potýkají s nedostatkem dodávek. Podobnou trajektorii chytá velice rychle i cena elektřiny prakticky ve všech zemích světa. V mnoha regionech (v čele s Čínou) kolabuje stavebnictví kvůli kritickému nedostatku cementu. Asi nemá cenu pokračovat, což?

Až příště mediální tamtamy donesou zprávu typu „tolik a tolik firem může za X procent globálních emisí“, budete vědět, co to znamená: bičování několika velkých společností, díky kterým můžeme jezdit, vařit, topit a svítit a tiché upírání práva na civilizaci pro třetí svět.

Tudy cesta prostě nevede. Pokud nám opravdu záleží na tom, abychom snižovali emise skleníkových plynů, přestaňme pranýřovat společnosti, které jsou emisně náročné už ze své podstaty, a zkusme je podpořit v jejich dekarbonizačních plánech. A nezapomínejme na to, že vedle nich je tu spousta čínských, indických, ruských a arabských firem, kterým můžeme říkat cokoliv, ale poslouchat nás moc nebudou.

Samozřejmě, že je snazší ukázat prstem na Exxon, Shell, BP nebo Chevron (zakrýt si výhled na východní část planety) a demonstrativně si odplivnout, než prodat svůj starý diesel, zateplit dům nebo koupit si fotovoltaiku. Nenalhávejme si však, že tímto způsobem změníme svět. Klíčový problém spočívá stále v globální spotřebě, nikoliv výrobě.