Francie krmí elektřinou půlku Evropy, letos má rekordní export

Francie je letos nebývale štědrá, a to ve všem možném. Vyvrcholilo to právě teď v létě. Napřed předvedla světu, jak zabránit extrémní pravici vyhrát volby vítězstvím extrémní levice. Pak pustila do finále fotbalového Eura mnohem pohledněji hrající Španělsko. A nakonec uspořádala olympiádu v době, kdy už ji dávno nikdo dělat nechce. Díky tomu jsme se dozvěděli, že určování pohlaví nemusí být zas taková legrace, jak to na první pohled vypadá, že i ze sushi se dá fakt hodně ztloustnout a že někdy mohou k dosažení medaile 4 cm chybět a někdy přebývat.

Výše uvedená lavina událostí a neudálostí (zdravím nejmenovaný institut!) se na nás dnes a denně valí ze všech směrů a někteří z nás už ve snaze zabránit úplnému zavalení raději neotevírají ani ledničku. Žádný div, že nám úplně unikla ta nejpozoruhodnější francouzská štědrost – v energetice! Tedy v oblasti, kterou už minimálně od podzimu 2021 považujeme za jednu z nejdůležitějších (nebo bychom aspoň teda měli).

Od začátku letošního roku dosáhli Francouzi čistého exportu 52,1 TWh. To by byl slušný objem i na celý rok! Když se porozhlédneme po zbytku Evropy, zjistíme, že druzí Švédové jim v tomto ohledu sahají sotva po kolena a zbytek „zelených“ přebytkových zemí už se krčí někde mezi polovinou lýtek a kotníky. Naopak se nám tu rýsuje nová chronicky nedostatková, a tedy importní osa Velká Británie – Německo – Itálie (důrazně doporučuji neplést s jinými osami!).

Pravda, Francie jako nejsilnější jaderná velmoc rozdává terawatthodiny na všechny strany tradičně, s výjimkou roku 2022, kdy měla víc než polovinu reaktorů mimo provoz (možná až teď nám dochází, jak moc se právě tento vliv podílel na energetické krizi, což?). V letošním roce je však kokrhání gallského kohouta doslova ohlušující. Prostou extrapolací (jak může být prosté něco s tak sofistikovaným názvem?) oproti roku 2023 lze odvodit, že Francie má v roce 2024 našlápnuto k zdolání magické hranice 100 TWh.

Další barevný (a ještě k tomu kulatý!) obrázek prozrazuje, kam všude se ten bezprecedentní objem elektřiny valí: v čisté bilanci nejvíce do Velké Británie (14,9 TWh) a Itálie (13,7 TWh), následuje Švýcarsko (9,2 TWh), dále Německo (8,8 TWh) a Belgie (8,3 TWh). Jediná země, s níž má Francie vyrovnanou, či dokonce mírně pasivní bilanci, je Španělsko (-0,5 TWh).

Prohlédněme si seznam nejváženějších francouzských zákazníků ještě jednou. Jsou to ve směs země, které se rozhodly vsadit vše nebo téměř vše na obnovitelné zdroj energie, které rychle odešly od uhlí či které chtějí co nejrychleji odejít i od zemního plynu, a kterým se příliš nedaří budovat nové jaderné kapacity.

Britové spoléhají na vítr, nestíhají nahradit uhlí plynem a zpožďuje se jim jádro, takže jejich energetika se má dostat na hranu už v roce 2028. Italové si už kdysi dávno dobrovolně zamázli jádro, postupně ještě dobrovolněji utlumují i uhlí (nechtějte po mně paralelu s Německem, o tom už se snad ani nežertuje) a už mnoho let zjišťují, že plyn a voda na pokrytí spotřeby nestačí. Švýcarsko do Klubu přátel výkonového deficitu ve skutečnosti nepatří, protože je přebytkové, a jeho značný dovoz z Francie je nutné číst jako brutální přetok do Itálie a Německa. O samotném Německu se toho napsalo (i za mého přičinění) tolik, že nemá cenu to pořád opakovat. Zbývá Belgie, a to je taky hodně zajímavý případ – už byla na nejlepší cestě k opuštění jádra, ale pak si to tváří v tvář nepříznivým výsledkům rozmyslela (zjistila, že postavit elektrárnu je trochu tvrdší oříšek, než ji vypnout).

Zpět pod Vítězný oblouk. Naše oblíbená analýza energetického mixu řečí instalovaného výkonu mluví jasně. Výrobu elektřiny drží jádro a vše ostatní (voda, plyn, vítr, slunce) je jen doplněk.

Jasně, v roce 2022 to žádná sláva nebyla, ale je třeba si uvědomit, že právě tehdy značná část francouzských jaderných elektráren prošla tolik potřebnou (v covidu odloženou a nahromaděnou) údržbou. Že v současnosti je již většina z nich v dobré kondici, o tom svědčí i graf celkové výroby. Letos jádro atakuje 70% podíl na francouzském elektrickém gâteau.

To však ještě není všechno. Francouzská elektřina je nejen prima dostupná, ale také prima čistá a levná. Zatímco Německo má uhlíkovou intenzitu ve výrobě elektřiny kolem 400 gCO2/kWh, Francie kolem 50 (nenuťte mě ty jednotky psát znova…).

Na začátku srpna, kdy se má obnovitelným zdrojům údajně skvěle dařit, byl přitom tento rozdíl i několikanásobně vyšší.

Průměrné ceny na spotu se pak ve Francii pohybují o dost níže než v Německu, Belgii, Nizozemsku či Itálii a na naprosto srovnatelné úrovni s levným (čti: levným plynem dobře zásobeným) Španělskem.

Závěr je tedy jasný. Bez ohledu na výzvy dekarbonizace v Evropě není třeba stavět žádné nové elektrárny. Elektřinu už bude v budoucnu vyrábět jen Francie (která to beztak umí nejčistěji a nejlevněji), takže bude stačit, když k ní na hranici všichni natáhneme dráty a budeme společně doufat v několik větších či menších zázraků:

1) že pan prezident Macron ten ohlášený program obnovy jaderné flotily myslel aspoň trochu vážně…

2) že se ve Francii skutečně podaří plynule nahradit odstavované jaderné bloky novými kapacitami

3) že navzdory zvýšení přeshraničního provozu zůstanou francouzské vývozní ceny na rozumné úrovni (což je běžná praxe monopolů)

4) že bude ve Francii vždy dostatek chladicí vody na ochlazení reaktorů.