Severočeši dobývají hnědé uhlí už celá staletí

Na otázku, kdy se začalo v severních Čechách těžit hnědé uhlí, neexistuje úplně jednoduchá odpověď. První zmínky o uhelném hornictví se objevují dokonce už na konci středověku, kdy region začal pociťovat nedostatek dřeva a hledal jiné energetické zdroje. Těžební činnost však neměla ekonomický význam, omezovala se na hrstku lokalit u dostupných výchozů slojí při úpatí Krušných hor.

V druhé polovině 16. století se horská část regionu stala na chvíli nejdůležitějším hornickým střediskem v celé střední Evropě. Netěžilo se sice uhlí, ale stříbro, cín a jiné kovy, nicméně území začalo pomalu získávat báňský charakter. Do Krušnohoří proudili horníci z různých rudních revírů v Evropě a také město Most, byť leželo v podhůří, díky tomu vzkvétalo.

Stříbrná horečka však neměla příliš dlouhého trvání, některé prameny uvádějí, že skončila po pouhých 50 letech. Následovala třicetiletá válka, krajem prošla vojska všech válčících stran a všechny aktivity byly utlumeny. Až na konci 17. století se opět obnovilo rudné dolování. Probudilo se také Podkrušnohoří, a to díky rozvoji manufakturní výroby. Šlo však především o textilní průmysl, těžba uhlí přišla na řadu o něco později.

Od divokého selského dobývání k průmyslovému odvětví

Za první uhelnou těžební společnost lze s trochou fantazie považovat osecký klášter, v jehož kronikách z 18. století najdeme zmínky o těžbě jílovitých hornin a také o právu obyvatelstva dobývat uhlí pro účely vytápění. Tehdejší havířinu si nesmíme idealizovat, až do poloviny 19. století šlo o velmi primitivní práci.

Na uhelné sloji nízce uložené pod zemí vesničané prostě založili jámu a získané uhlí těžili na povrch pomocí rumpálu, tj. zařízení, které dnes známe třeba ze studní. Zapomeňte na jakýkoliv dozor či koncesi.

Přestože v tomto období už lze hovořit o zvyšujícím se zájmu o těžbu uhlí, stále šlo o malovýrobu v mělkých slojích. Hnědouhelnou oblast severních Čech tehdy charakterizovalo velké množství malých dolů a šachet. Zpočátku převažovala hlubinná těžba, postupně se však začala objevovat i povrchová. Zvýšený tlak na změnu nevyhovujícího horního práva vyústil v roce 1854 v přijetí obecného horního zákona pro celé území rakouské monarchie. Uhlí bylo zahrnuto mezi vyhrazené nerosty. Klíčovou událostí pro industrializaci území byl jednoznačně rozvoj dopravy. V roce 1858 byla zprovozněna hlavní podkrušnohorská železnice Ústí nad Labem – Teplice, která zpřístupnila vodní cestu na Labi.

Koleje se postupně prodlužovaly, nejprve do Duchcova a v roce 1870 dospěly přes Most až do Chomutova. Tak vznikla dopravní osa, po které do regionu doslova vtrhla průmyslová revoluce. Právě podél této trati začaly vznikat nové doly, které už můžeme považovat za zárodky pozdějších technicky vybavených podniků. Dolování zároveň postoupilo z Ústecka do centra revíru, kterým se pozvolna stalo Mostecko, pod jehož pánevní oblastí je nejkvalitnější a nejmocnější ložisko uhlí v regionu. Od 70. let 19. století už také začali přebírat úlohu těžařů tzv. „velcí hráči“. Mezi ty nejvýznamnější patřily Mostecká uhelná společnost, Severočeská uhelná společnost, Lomská uhelná společnost a Duchcovská uhelná společnost. Pátým největším těžařem byl samotný rakousko-uherský stát.

Uhelné hornictví se v konkurenci textilního, sklářského, keramického či strojírenskohutního průmyslu velmi rychle prosadilo jako stěžejní výrobní odvětví. Také život v Podkrušnohoří se výrazně změnil. Zemědělské obce se proměnily na hornické. Na druhé straně se začala projevovat úskalí hlubinné těžby, poddolované okraje měst se začaly propadat. Například Lomská uhelná společnost tak často musela řešit spory s městy Litvínov a Lom. Z výše uvedeného popisu je patrné, že pokud si budeme těžbu představovat čistě jako průmyslové odvětví, můžeme její počátek v severních Čechách směle položit právě na konec 19. století. Toto konstatování posiluje fakt, že zhruba tehdy se na mnoho desítek let dopředu formoval charakter severočeského uhelného revíru.

Na šachtě během světových válek a mezi nimi

Stejně jako u dělníků, rolníků a zástupců ostatních odvětví probudila postupující industrializace i u horníků sociální a politické požadavky. Zhoršující se životní podmínky vedly k masovým stávkám, které byly tvrdě potlačovány. Horníci přesto i nadále usilovali o zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, lepší sociální podmínky na šachtách a také přiznání politických práv.

Nadějný postup stále silnějšího hnutí však nekompromisně přerušila první světová válka. Hned při vyhlášení mobilizace 26. července 1914 byl pracovní režim v dolech militarizován. Co to v praxi znamenalo? Pro horníky naprostou pohromu. Ti, co nešli přímo do války, pracovali pod vojenským dozorem, složili zeměbraneckou přísahu a byli zbaveni práva sdružovat se a stávkovat.

Jakékoliv vypovězení poslušnosti se rovnalo porušení vojenské disciplíny a bylo trestáno podle vojenských předpisů. V meziválečném období práce přešla zpět do normálního režimu. Čeští a němečtí horníci spolu vycházeli relativně dobře – vždyť pracovali ve stejných dolech, bydleli ve stejných koloniích a společně bojovali za lepší pracovní podmínky.

Po připojení regionu k nacistickému Německu se stalo Mostecko opakovaně důležitým centrem válečného hospodářství. Všechny uhelné doly ovládla společnost SUBAG, která patřila do koncernu Hermann Göring Werke, a do kraje proudila levná pracovní síla z okupovaných států. Měla realizovat průmyslový rozmach Podkrušnohoří, především postavit velkokapacitní povrchové doly, třídírny, elektrárny, infrastrukturu a zejména významný hydrogenační závod pro chemické zpracování hnědého uhlí. Na konci války bylo v Severočeském hnědouhelném revíru 24 lomů a 34 hlubinných dolů.

S budovatelskou písní na rtech

Poválečný režim kladl silný důraz na těžký průmysl a energetické hospodářství, těžební odvětví v severních Čechách proto zažívalo nejprudší rozvoj v historii. V roce 1950 bylo v Severočeském hnědouhelném revíru vytěženo 20 milionů tun hnědého uhlí, o deset let později dvojnásobek. V následujících letech objem ještě narůstal, v sedmdesátých letech byla dokonce překročena hranice 60 milionů tun ročně.

Tak překotnému vývoji v hustě obydlené oblasti musely nutně padat za oběť vesnice i celá města. V oblasti Tušimicka například zaniklo během 24 let 17 obcí. Dotčeným obyvatelům stát samozřejmě poskytl náhradní bydlení v okolních obcích. Zvláštním případem byl Most. Stará část města byla zbourána a obyvatelé se přesunuli do nově vybudované. Na území Ústeckého kraje muselo těžbě celkem ustoupit více než 100 obcí. Pokud jde o způsob dobývání hnědého uhlí, povrchová těžba se ukázala jako efektivnější, proto byla upřednostňována před hlubinnou.